Den 27. Vzhůru nohama

 

Občas mívám takový pocit. Že je vše vzhůru nohama. Svět, počasí, někdy i můj život... Dnes tedy jen naše domácnost, taky vám někdy připadá, že čím je dítko starší, tím je to horší? Takže nespouštět ani na vteřinu z očí, nebo vám udělají z bytu kůlničku na dříví (nebo alespoň z konferenčního stolu). Převrátit to šlo snadno. Nicméně otočit zpátky už ne. Však si to také musela holka zkusit, že to není žádná legrace. 

Ale teď k té lepší části dne. Dnes jsme byli...už víte kde? 

Ano, u Mišky.

Na návštěvě u Mišky bylo moc fajn, děti si vyhrály a nám se s Miškou podařilo občas si i popovídat (pokud zrovna některé z dětí nutně něco nepotřebovalo a nebo na mně nevisel Kubík, dožadující se neustále "pochování", protože ti nejmladší , tj. Lucinka a Kuba, nakonec naznali, že nejlépe je u maminek a tak s námi okupovali kuchyni, kde se Miška pustila do pečení moc dobré bábovky. Vyprosila jsem si recept na ni(vyzkoušeno, jakmile muž přijel o víkendu a byla pochvala, takže díky, Miško). Ty starší, tj. Bára a Barča zatím v obýváku tvořili náramky z korálků. A protože jsme k Mišce dorazili až odpoledne a čas běžel, najednou tu byl večer, a tak se ještě chystalo něco k jídlu, děti se koukly na večerníček a protože už bylo dost hodin, bylo načase jet domů. Snad jsme se neviděli naposledy, máme to k sobě, dá se říct, téměř kousíček(pro přestavu, ani ne hodinku pohodové jízdy autem). A takhle mi v v autě při návratu domů odpadly děti. Jen jsem je vynesla z auta, převlékla, co se dalo a spaly dál.