Pejsek a kočička...

"Tak tam viseli oba dva a sluníčko na ně pěkně svítilo."

Ať svítí i na vás. Věšet se kvůli tomu nemusíte :-).

Léto budiž pochváleno...

Užijte si ho jaksepatří! :-)

Kráva :-)

Black and white

Když se řekne černobílá fotografie, vzpomenu si na chvíle, které jsem jako malá holka trávila s tátou na půdě a kdy jsem mohla přihlížet a později i pomáhat zrození černobílých obrázků v maličké fotokomoře....tmu, máchání fotek v chemických lázních....čekání, sušení...

Digitální zpracování je v tomhle jiné...a pro mě ne zrovna jednoduché. Udělat opravdu dobrou černobílou fotografii je pro mě výzva. Pracuji na tom, učím se, zoufám, ale naději neztrácím .-).

Nedělní snídaně...

...asi i do budoucna svěříme dětem.

Minulou neděli prohlásil Kubík, že udělá tátovi chleba s marmeládou. Nakonec udělal snídani všem. Nakrájel, namazal. Krajíce to tedy byly opravdu poctivé, chlapácké :-). Dnešní ráno se do snídaně pro změnu pustila Barunka a všem nám moc chutnalo. Je skvělé mít už takhle velké a šikovné děti.

To je moje postel!

Čas karnevalů...

...ani letos nás neminul - jak školkový, tak v mateřském centru. Jen to vyrábění masek tentokrát nějak vázlo. A Barunka ještě doposledka nevěděla, za co vlastně půjde, pořád  vymýšlela něco jiného. Nakonec jsem se ráno loučila s malou čarodějnicí a odpoledne vítala s princeznou.:-). Dalmatin zůstal dalmatinem.

Venku s dětmi...

Vděčnost

...za dnešní ráno, když vás vzbudí denní světlo v pokoji a  vy víte, že je nejvyšší čas, ale vám se ještě nechce z postele, vedle vás spinká malý budulínek a na posteli v patře slečna, kterou zezdola nevidíte... 

...za možnost pozorovat probouzející se děti a pak si ještě pět minut užít ty neopakovatelné, jedinečné chvíle, zapsat si je hluboko do šedé kůry mozkové...

...za ten klid a pohodu, chvilku souznění, kdy děkuji za to, že jsem mámou...kdy z Kubíkovy pusinky vyklouzne roztomilé a upřímné..."Baru, já tě hrozně miluju"...a ten vyjádřený cit nejde uchopit a popsat, ale já měla tu možnost u toho okamžiku být a slyšet to...

...když na mne z patrové postele vykoukne rozcuchaná hlava mé holčičky a její veselá očka a když jen tak zničehonic pronese..."Mamí, až se mi narodí chlapeček, tak mu dám jméno Mirek"...ano, jmenuje se tak její táta...a já jsem najednou hrozně dojatá...

...když už musíme vstát, protože je opravdu moc hodin, a tak spolu závodíme, kdo bude vypravený první. Dnes vyhrává o fous Kuba a jsem ráda, že Barunka už to bere jako hru a nic si z toho nedělá. Však zítra je také den a uvidí se, kdo vyhraje...a jestli mi tu pro změnu nebude brečet ten mladší.  Včera to obrečela Bára, tedy hlavně to, že Kubovi bylo soupeřem(tátou) pomoženo s oblékáním bundy, a tak naše družstvo KUJA zvítězilo a družstvo BAMI utrpělo porážku :-). Dny, kdy je táta v pracovní dny doma by se daly spočítat na prstech jedné ruky, a tak to, že děti vede do školky táta, je pro ně velký zážitek. Venku zima skoro jak v Rusku, ale jediné, co mne mrzí je, že nemám foťák, když přede mnou kráčí můj muž ruku v ruce se štěbetajícími dětmi. Jdu za nimi a fotím alespoň v duchu, ukládám ten obraz pod víčka  a pak ještě hlouběji. Občas ty jedinečné okamžiky zachytí jen srdce, ale zůstanou v něm navždy.

Těším se

Takový týden bez dětí může být nečekaně dlouhý. Zvlášť když se ještě trochu protáhne. Ne že bych neměla co na práci, rozhodně jsem se nenudila a doma taky moc nepobyla, ale chybí mi. Moc. Dnes se mi vrátí a já se už nemůžu dočkat. Poslouchala jsem dnes ráno jejich hlásky v telefonu a u srdce mi bylo tak krásně a zároveň teskno... Nemůžu se dočkat, až budeme zase spolu!

Co nebylo v plánu

Měli jsme jet o víkendu na Moravu. V sobotu ráno do Olomouce - já na školení, kde se uvidím s mámou a muž s dětmi zase do modlitebny a po pobožnosti budou u mojí sestry. Tam taky předáme děti, které budou u babičky na týden na podzimních prázdninách a pojedeme s mužem domů. Takový byl plán. 

Ve čtvrtek volám muži a zjišťuji, že jede ještě do Německa a v pátek ráno tam bude teprve skládat a neví, zda se vůbec stihne vrátit. Moc nadějně to nevypadá. Vidina toho, že bych musela jet sama, mne ani trochu netěší. Zvažuji možnosti a vychází mi, že bych musela jet už v pátek odpoledne až k rodičům (takže čtyři hodiny cesty), abych nejela v sobotu v šest ráno.

Já ale věřím, že je tu někdo, kdo nás vede, kdo nám pomáhá...vím, že mne slyší a vyslýchá mé prosby,  vím, že On ví...mockrát jsem se o tom už přesvědčila...prosím ho, pokud to vidí stejně jako já, ať se muž vrátí a já nemusím jet sama a babička se kvůli tomu stresovat... v pátek už vím, že pojedeme všichni.
Dalším bonusem jsou peníze, se kterými jsem vůbec nepočítala a které jsem nutně potřebovala, protože s prázdnou nádrží bychom daleko nedojeli a za dvacku v peněžence se moc benzínu nepořídí. Další vyslyšená prosba.

A pak ještě jedna, do třetice všeho, taková soukromá. Díky, Bože! 

V plánu nebylo, že Barunka onemocní, takže nebudu mít ani čas si popovídat se sestřičkou nebo se s mužem projít noční Olomoucí. Nemocné dítě si žádá maminku, a tak se s mužem nakonec rozhodujeme, že pojedeme k mým rodičům (je to blíže, než jet domů na Vysočinu) a zítra se uvidí, jak na tom Barunka bude. Pokud jí bude hůř, prostě se sbalíme a pojedeme domů i s dětmi.
Nedělní ráno je sluneční a B. je plná energie , i když je mi jasné, že zdravá není. Krk, rýma, vypadá to na nějaké nachlazení. Hodně zvažuji, jestli děti nechat nebo ne. Moc se k babičce těšily, a teď tohle. Nakonec se rozhodneme to risknout. Já mám povinnosti, a stejně by Barunku i tady musela hlídat druhá babička, do školky nemůže. Vím, že moje máma to zvládne. I když pár slziček při našem odjezdu ukáplo, když jsme po návratu večer s dětmi telefonovaly, bylo z jejich povídání poznat, že si to tam užívají. Barušce už je prý lépe, říkala dnes máma. Jsem za to moc ráda.

Bude zima, bude mráz...

Připraveni na zimu? My ano.
Ale teď vám přejem ještě pár krásných a slunečných podzimních dnů...

Den PRVNÍ ?

Když jsem před rokem začínala s projektem 365, myslela jsem, že na jeho konci budeme mít doma malou školačku. Rok utekl jako voda. Na školačku si nakonec ještě počkáme, ale dnes měl svou školkovou premiéru Kubík a zvládl ji na jedničku, dá se říct, že lépe než maminka, které bude doma chybět, šmudla malej :-).
Můj projekt 365 je tedy u konce (tedy ne tak docela, ještě mám resty a chci dodat fotky). Jak bude blog pokračovat dál, a kam se bude ubírat, zatím přesně nevím. Děje se toho teď v našich životech tolik a já si potřebuji vše srovnat a ujasnit, co a jak dál. Jedno vím ale určitě. Blog mi hodně dal a stále dává, krom jiného i spoustu milých lidí, které jsem mohla díky psaní "poznat", některé  z vás i osobně. Děkuji vám všem, pravidelným i občasným navštěvníkům, za vaše milé komentáře, povzbuzení i podporu. Vážím si toho. Ať se vám v životě daří a máte vedle sebe stále někoho, o koho se můžete opřít a na koho se můžete spolehnout.

S láskou

           Janka

Šestiletá

Holčičko moje,  ty jsi teď u babičky, nemám tě tady, ale vzpomínám na to, jaké to bylo před šesti lety, kdy jsi se narodila. Věř, že na to nikdy nezapomenu, když jsem tě poprvé uslyšela zaplakat a když mi tě pak  na operačním sále na chvilku ukázali a ty jsi chytila můj prst svou malou dlaní, podívala ses na mne a mně vhrkly slzy do očí. Ale život jde dál a ty rosteš jako z vody a my jsme vděčni za všechen ten čas, společné  chvíle a jedinečné okamžiky,  které spolu s Tebou můžeme prožívat.

Tak všechno nejlepší a moc se na tebe s tátou těšíme,

Tvá máma

P.S. Jsem moc ráda, že mi děda(můj táta) poslal pár vašich fotek z prázdnin a tak sem dávám tu z dnešního dne. Moc ti to na ní s tvým bráškou sluší.

Sama doma

Úplně. Na dlouhých čtrnáct dní. Už teď mi chybí a to odjely před pár hodinami. Tohle večerní ticho je úplně jiné než když jsou tady a spokojeně oddechují ve svých postýlkách...

Ale přeju jim to. Moc se k babičce a dědovi těšily a doufám, že si ty své první velké prázdniny užijí jaksepatří.

Den 282. Už jsou to tři roky...

Kubulovi

Už jsou to tři roky
...
Náš první pohled do očí
a věděla jsem hned,
že milovat tě budu
co světem bude svět.

Už jsou to tři roky
co přišels mezi nás.
S tebou se prostě nenudím
život je plný  krás.

Každý den mne učíš,
jak lepší mámou být,
jak pomáhat ti,
nezklamat a nezranit.


Synku, mám Tě moc ráda,

Tvoje máma

Den 274. Den otevřených dveří...

...byl dnes v našem MCčku. V současné době sice nemáme vlastní prostory(což by bylo ideální), ale o to víc jsme rádi, že máme možnost využívat prostory školní družiny  a také školní tělocvičnu.

Takže dopoledne v družině, kde nám bylo místy docela těsno:-) a odpoledne v tělocvičně, kde se děti vyřádily dosytosti. Venku jsme si letos neužili, protože pršelo, ale myslím, že to dětem vůbec nevadilo.

Muž moudrý...

 

z dnešní sobotní školky... podobenství o dvou stavitelích

(dům na skále jsem vyfotit nestihla :-) 

 

Muž moudrý stavěl dům svůj na skále, až přišel velký déšť.
Déšť padal a voda stoupala a dům na skále stál.

Muž hloupý stavěl dům svůj na písku, až přišel velký déšť.
Déšť padal a voda stoupala a dům se rozsypal.

...A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.  Matouš 7, 24-27

Princess

V úterý měli děti ve školce karneval. Barunčina oblíbená postava je teď princezna Jasmína z Aladina. A tak byla vypravena za arabskou krásku. Ve školce jsem neměla možnost ji vyfotit, tak alespoň jednu z dnešního dne. Takhle (nebo podobně) mi tu po bytě běhá každou chvíli. Její školkový kostým byl trošku střízlivější :-).

Den 196. První jarní výprava

Vyzvednout ségru ze školky(dnes měli karneval) a vyrážíme ven. Vždyť je venku tak krásně!

proti slunci...

a na protější straně...

 jeden vrtulník, letící na měsíc...

v lese...

 domeček lesních skřítků  se přes zimu téměř nezměnil...

 ježibaba...

 a bloudící Jeníček s Mařenkou

pučení...

Krásně bylo.