Připravuji oblečení - jednu hromádku Kubíkovi, druhou Barušce, třetí sobě a těším se.
Zítra odpoledne totiž odjíždím a vrácím se až v pondělí. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem takhle někam jela přes noc úplně sama. Muž se vrátí z práce až zítra, takže se moc neužijeme, ale o to víc si děti užijí tatínka. A já sbalím nemocný počítač a vyrazím směr Brno a dál na Břeclav na návštěvu za bráškou a švagrovou a budu doufat, že mi pomůže Tom techniku zprovoznit. A taky je oba moc ráda uvidím. V neděli odpoledne do Brna a tam se těším moc, už dlouho na plánovanou akci. Děti budou spát z neděle na pondělí u babičky a dědy, táta totiž zase odjíždí do práce, ale nemám obavu. Vím, že to všichni zvládnou.
Přesto, večer, jak děti usnou a já, sama doma, padá na mne nostalgie. Fotím hromádky s oblečením, hledím na spící děti a děkuji Bohu. Za rodinu, za vše, co v životě mám, za každý okamžik, který na tomto světě můžeme být, protože to není samozřejmost.
V takových chvílích mám chuť zpívat a chválit Pána. Beru do rukou kytaru a najednou, ani nevím jak, prsty samy vybrnkávají melodii a hlavou mi běží slova. Je tu píseň. Moje první, snad prostá, ale ze srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ať už jste se sem dostali jakkoli, pokud se Vám zde líbí, Váš komentář mne vždy potěší :-).
Krásný den přeje
Kopretina