Den 365. Než nám to začne...

Zítra začíná nový školní rok. Barunka s Kubíkem jdou do školky. Je tu poslední den prázdnin a také poslední den mého projektu 365. Krom jiného  stíháme cestu autobusem (pro auto, kterým jel táta v pondělí do práce),

 

oběd v restauraci (při focení dětí si říkám, jakou už máme slečnu  a kdy nám tak vyrostla a kdy Kubu asi přejdou ty opičky a nechá se vyfotit normálně :-) a nákup( nový objektiv  sice nemám, ale konečně aspoň uvfiltr, nemusí pršet, stačí, když kape :-).

 

Večer chystám dvě hromádky do školky, děti se těší na zítřejší den a já ? 

 

Uvidíme zítra, ráno moudřejší večera...

Den 364. Jak se dnes u nás hraje...

Den 363. Velká pošťácká pohádka?

Byla jedna maminka, která měla malou dcerku. Protože dcerka o letních prázdninách  právě slavila své šesté narozeniny, ale se svým bráškou byly společně u babičky a dědečka, napsala jí maminka k narozeninám dopis, na který se holčička těšila, ale paní pošťačka dopis stále nenesla. Uběhlo pár dnů, a to už za dětmi přijeli rodiče a maminka mezitím zjistila, že udělala velikou chybu, protože na dopis zapomněla napsat číslo domečku, kam mají dopis doručit. Velmi ji to mrzelo, protože ho psala s láskou.

A tak začala po dopise pátrat. Napřed se byla zeptat na poště, kam byl zaslán. Tam o něm nevěděli, ale dali jí telefon na poštu ve vedlejší vesnici, kde prý byl nejspíš předán. Na této poště se maminka dozvěděla, že dopis, pokud ho nebylo možné doručit, odvezli na poštu do blízkého města a odtud by měl putovat do ještě většího města, kde je velká úložna zásilek, které pošťáci nemohou doručit, ze všemožných důvodů. Ale zjistit, jestli tam dopis je, se nedalo jen tak. Maminka musela napsat písemnou žádost a v ní uvést veškeré informace, které  by vedly k dohledání dopisu. Moc tomu nevěřila, ale pořád v koutku srdce doufala, že v té velké úložně dopis leží a že se nakonec najde. Uběhlo několik dní a maminka scházela po schodech k poštovní schránce. Ležel v ní dopis z pošty... a v něm...nalezený narozeninový dopis pro holčičku, která před měsícem oslavila své šesté narozeniny.

(Poděkování patří pracovníkům Brněnské poštovní úložny, btw. hledané zásilky se dohledávají ručně a mají jich tam opravdu veliké množství, jeden by nevěřil...)

Den 362. Atletická tragédie

Docela mne mrzí, že jsem neviděla mužův výraz, když k ní, dle jeho slov, došlo (vzhledem k tomu, že byl s dětmi u babičky a já doma). Uháněl mne totiž už od pátku, kdy přijel, ať mu zjistím, kdy se běží ta slavná "stovka"  na MS v atletice v Tegu, tedy hlavně Usain Bolt. A on mu udělá takovou čáru přes rozpočet... Nu, ani já jsem nějak nepostřehla, že pravidla o předčasném startu už byla změněna a že další start není možný.

Stovka stejně nikdy nebyla moje oblíbená disciplína (bývala jsem pravidelně poslední), sotva se rozběhnete a už je konec:-).

Den 361. Noemova archa

Je mi už lépe, za což jsem ráda, protože mám na starosti děti v sobotní školce. Čeká nás pokračování příběhu o Noemovi a potopě a pak se s dětmi pouštíme do vyrábění archy. Není to nic složitého. Potřebujete hlavně papírové talířky, to je základ, pak barvičky, fixy nebo pastelky, lepidlo a nůžky a pokud si chcete výtvor pověsit, kousek ozdobné stužky nebo provázek. No a také nějaká zvířata, ať není loď prázdná, případně i Noeho. My jsme si zvířátka vystřihly z papíru a upevnily na nanuková dřívka. Do další archy jsme nalodily prstové maňásky. 

Archu a spoustu dalších věcí z papírových talířků, třeba zvířátek, najdete ZDE - http://daniellesplace.com/html/paperplate.html (archa je téměř na konci stránky).

Den 360. Horký den

 

Den 324. Montáž

Je vymalováno a tak se pouštím do sestavování nové postele. Neodradí mne ani návod, na kterém jsou namalovaní dva panáčci (rozuměj - montujte ve dvou).

Den 323. Nikon 55-300mm

Dnes odpoledne vyrážím do vedlejší vsi za kamarádem, který má na zkoušku od jiného kamaráda zapůjčený Nikon 3100 s objektivem. Foťák si od něj nepůjčuji, ale objektiv mění alespoň na chvilku majitele a já mám možnost si s ním cvaknout pár fotek na společné fotovycházce.

Den 322. Dopis

 

Barunka bude mít narozeniny. Už šesté. A protože je u babičky, posílám jí dopis.

(Kdybych jen věděla...)

Den 321. A zase sama...

Muž mi odjel a já pokračuji v rozdělané práci...

Den 320. Jdeme na to!

Ráno jsme vystěhovali z pokojíčku ještě poslední, velké kusy nábytku a jde se na to. Tady je teď místa spousta, zato v obýváku není k hnutí. Dobře, že mám už na tu dovolenou sbaleno.

Den 319. Můj první bod

No comment...

Den 318. Večerní

Víkend je před námi a já, doufám, mám hotovo. Na dovolenou téměř sbaleno ( některé věci pořád potřebuji, jako třeba foťák, že, tak je nebudu týden dopředu balit do krosny :-). Pokoj vyklizený (až na velké skříně, s těmi sama nehnu). V obýváku se zatím k oknu dostanu :-). v neděli to bude o poznání horší. Večer vyrážím do garáže pro auto, ať si můžu přivézt toho svého chlapa. Sice přijede až zítra ráno, ale alespoň se  ještě stavuji za rodiči a nebudu muset do garáže brzy po ránu.

Den 317. Přípravy

Protože se bude částečně předělávat pokojíček (prvotní impuls byla potřeba přestěhovat šatní skříň z nejzazšího rohu u okna, kde vždy v zimě bojujeme s plísní), musím kompletně vyklidit, co se dá, než muž přijede na víkend z práce. A protože tu příští týden nebude k hnutí, napřed musím dobalit věci na dovolenou. Děti už máme sbalené u babičky, za což jsem ráda. Tak jdu na to.

Den 316. V Brně

Jednou za čas vyrážím do Brna. Ze zdravotních důvodů, pouze preventivně a pevně doufám, že to tak i zůstane.

Je to pro mne svým způsobem odpočinek, protože nejedu autem, ale vlakem. Vždycky  do Brna jezdím vlakem. Jen dnes mne čeká také autobus, kvůli výluce. Den je horký, škoda že nemám v Brně víc času a můj bráška se nemůže trhnout z práce. 

Mám to dnes za sebou. Objevila jsem novou cestu, ráda chodím pokaždé jinudy - jdu totiž pěšky). Pamatuji se na mou první pěší cestu od Hlavního nádraží, jak jsem šokovala pár jedinců, když jsem se ptala na cestu a ujišťovala, že jdu správně tam a tam. Jejich odpovědi typu: "To tady naskočte na xxx"(doplňte potřebné číslo tramvaje) a jejich údiv, nebo rovnou zděšení nad mým oznámením : "Ale já tam jdu pěšky!" To pak už nevěděli, jak mi poradit, nebo z nich vypadlo, že to je ale přece strašně daleko! Dokonce jsem zmátla i městské strážníky :-). Dnešní volnou chvilku před odjezdem zpátečního vlaku si krátím nahlížením do výloh obchodů a nákupem pár maličkostí v obchodním centru, pak si dám ještě něco dobrého k jídlu a zpátky domů.
Večer se začnou na obloze honit mraky. Má to atmosféru. Jak z obrazů starých mistrů.

Den 315. Prostě jsem

Odškrtávám si:
Vyběhnout do sousední vsi.
Uklízet.
Plánovat dovolenou.
Relaxovat...

A při tom všem myslím  na děti...

 

...třeba když objevím tento Barunčin obrázek. 

Jo, a také jim zavolat!!!

Den 314. První den bez dětí

 

Je tu nějak prázdno. Ještě jsem si nezvykla. Ale na mém seznamu povinností je toho dost, takže se nudit rozhodně nebudu. Jen dneska se mi nechce nic...

Knihu mi dovezl táta, už jsem se na ni těšila, až bude přeložená do češtiny a já si ji objednám a nakonec jsem k ní přišla jak slepej k houslím :-). Přečteno na jeden zátah (ale Nick naživo je Nick naživo .-).

Den 313. Společné chvíle a nevydařené loučení

V našem malém bytě jsme se kupodivu všichni na noc poskládali (rodiče v obýváku a naše čtyřka v pokojíčku), jen v noci přišla veliká bouřka, taková už  tu dlouho nebyla. Vichr a prudký déšť mne donutily zavřít okna a blýskající se obloha vytáhnout fotoaparát. Leč takové vychytávky jako dálkovou spoušť nevlastním a marně jsem vzpomínala, jaké parametry nastavit, aby se na výsledné fotografii opravdu blesk objevil. Seděla jsem na parapetu za zavřeným oknem (viz kapky), foťák opřený o kolena, fascinovaně hleděla na tu nádheru a občas se pokusila o cvak - prostě můj amatérský prvopokus. Můj táta, kterého ta bouřka také vzbudila, ráno pravil něco o bláznech :-).

Původně jsem měla v plánu mu upéct dort k narozeninám, které bude za pár dnů mít, když už tady jsou, ale kvůli jiným věcem z toho sešlo. A tak peču alespoň čokoládové muffiny a zdobím jeden, s marcipánovým srdíčkem a svíčkou speciálně pro tátu :-). Chlapi (můj muž a můj táta) spolu s dětmi ještě vyrážejí k sousedům na třešně a já si užívám společnost své mámy. Za chvilku mi zase odjede...
Jsou čtyři hodiny, věci jsou naložené v autě a je čas se rozloučit. S rodiči, s dětmi... Ještě v autě se loučím s Barunkou a když obcházím auto, abych dala pusu i Kubíkovi, auto se rozjede (táta totiž koukal na mého muže, který mu ukazoval, jestli má volno a může jet a ani si nevšiml, že já ještě něco chci). Úplně mne to rozhodilo, až tak, že jsem se rozbrečela samou lítostí, až to i muže zaskočilo. Z mého rozpoložení už  pak bylo kousek k manželskému nedorozumění, kdy já předpokládala, že když děti odjely s rodiči a muž jede navečer zase do práce, tak si ten čas užijeme trochu spolu. No a můj muž  naopak měl v plánu ještě shlédnout závody Formule1, které jsem mu natáčela, když byli venku. Tak nějak z toho vznikla tichá domácnost a vše jsme si vyříkali, až když jsem muže vezla do práce. Díky Bohu za to, že když se rozcházíme, tak v dobrém a odevzdáváme se navzájem do Boží péče...

Den 312. Na židovském hřbitově...

Sobotní dopoledne jsme jako obvykle na pobožnosti  a na odpoledne se domlouváme, že po obědě vyrazíme na starý židovský hřbitov, který je u lesa, kousek za naší obcí. Venku je krásně teplo a počasí nám vydrží až do konce. Povídáme, zpíváme. Děti si užívají hromady písku, která tu zůstala po rekonstrukci.

 

Když ostatní odcházejí, já ještě chvíli zůstávám a fotím, než začnou padat první kapky.

Ještě jdeme na návštěvu k babičce a dědovi a když už jsme na odchodu, volá druhá babička s dědou, že už jsou tady. A tak ještě chvíli společně posedíme a popovídáme a najednou je večer a musíme jít. Byl to dnes opravdu požehnaný den.