sobota 27. února 2010

Dnešní den


Slunce.                  Děti.                          Smích. 

                        Rodina. 

Bolest.                       Strach.                          Nedorozumění. 

                             Síla.                       Víra.
                       
        Poznání.                                               Odpuštění
                                         Naděje.                           
                                                                                   Láska.

"Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, 
  neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství.
   Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja." 
Žalm 117

pátek 26. února 2010

Broučci

 

Klasika mého dětství. 

Knižní verzi jsme doma neměli, ale měli jsme je na kazetě. Úžasný, emotivně vyprávěný příběh, každá postava namluvena někým jiným a já dodnes některé pasáže umím zpaměti. Vlastně musím říci, že když jsem  nakonec četla knihu, byla jsem docela zklamaná, protože vůbec, ale vůbec neodpovídala těm Broučkům, jak jsem je znala já z kazety. Kazeta ještě existuje, ale je značně ohraná. Vím, že až zase přijedeme k babičce a Barunka bude chtít pustit "Broučky", budu také poslouchat. A na chvíli budu zase tou malou holčičkou a budu si vychutnávat tu původní, jedinečnou verzi, protože tihle Broučci jsou nesmazatelnou součástí mého dětství.

A u nás doma? Máme jak knihu, tak CDčko. A Broučcci u nás v tuhle chvíli vedou hitparádu nejposlouchanějších CD. Škoda jen, že pan Karafiát nebyl stručnější a plně převyprávěná verze knihy na tomto nosiči je dlouhá 4 hodiny. Navíc namluvena jednou jedinou vypravěčkou, která mi moc nesedla. Při prvním poslechu jsem trpěla. Strašně. Neb jsem srovnávala s kazetou z dětství.  Teď už nesrovnánávám. Když už posloucháte postopadesáté... "A bylo jaro, všecko, všecko kvetlo. A tam dole, pod jalovcem..." Zvyknete si. :-)
 
Nejoblíbenější pasáž je ta,  kdy Brouček žádá o Beruščinu ruku a pak se koná svatba,  všichni ostatní broučci postupem času umřou a Broučkovi a Berušce se narodí spousta dětí a spolu pak všichni spokojeně žijí... no, až do smrti nejspíš, ale to už tam není:-).

Vliv to má následující:

Tento týden proběhla u nás doma už několikrát svatba. Barunka byla Beruška, samozřejmě náležitě vystrojená, v červené sukýnce, se závojem a korálema a Kubík byl pasován na Broučka. Nechápal chudák, co po něm sestra chce a kam ho vláčí:-). Foto nemám, ale myslím si,  že další svatba B+B nás v budoucnu nemine:-). Tak třeba pak.

A co vaše oblíbená "klasika" v dětství?

Píseň na motivy Broučků

autor: Bára J.

Na zem spadla červená beruška
z měkké kraječky.

Beruška je velká s broučkem,
mají spolu spoustu dětí,
nechybí jim ani jedno.

Neutíká žádné dítě,
protože jsou věčně hodné....

(opakuje se donekonečna v lehce pozměněné verzi)

středa 24. února 2010

Brambory s tofu a zeleninou


 Nejsem typ člověka, který by trávil u plotny spoustu času. Nějak mě na to moc neužije.  Nejraději mám jednoduché recepty. Ráda experimentuji. Vymýšlím a kombinuji, co je zrovna po ruce, zásadně dochucuji podle své chuti. Když začínám vařit, často nevím, jak to ve finále skončí (pokud se tedy nejedná o osvědčené jídlo, jako je toto). Nejspíš bych byla noční můrou všech šéfkuchařů:-).

Takže, i tento recept byl původně experiment, toto je zatím jeho finální verze. 

Potřebujeme:
brambory(množství tak pro 3osoby)
uzené Tofu (lze i jiné)
1-2 větší mrkve
brokolici 
(není-li brokolice a máte rádi hrášek, ten sterilovaný, taky možnost)
olej
koření
bylinky 
sůl
kmín
kysanou smetanu
tvrdý sýr na posypání

Brambory pokrájíme na kostky a uvaříme v osolené vodě s kmínem, aby byly tak akorát, ne rozvařené. Tofu opláchneme, já ještě překrojím na půl a na chvilku vložím do vroucí vody k bramborům, což dělat nemusíte. Dělám to proto, že nabobtná, zvětší svůj objem a přijde mi pak takové chutnější. Poté ho nakrájíme na kostičky.

Brambory slejeme. Na pánvi rozehřejeme trochu oleje a vsypeme brambory. Posypeme bylinkami a kořením dle chuti a pozvolna restujeme(samozřejmě je teba obracet), dokud se na nich nevytvoří křupavá kůrčička.

Protože toto nějakou dobu trvá, zvládneme během této doby, pokud jsme to již neudělali předtím, spařit očistěnou a na menší růžičky rozebranou brokolici a nastrouhat si nahrubo mrkev, příp. i sýr.

Když jsou brambory téměř orestované, přisypeme na kostičky pokrájené tofu a ještě chvíli necháme restovat.
(Tady už elektr. plotýnku vypínám a nechávám dojít) Pak přidáme nahrubo nastrouhanou mrkev a na samotný závěr brokolici.

Hotovo, může se jíst,  jen u nás jsem já sýrová a děti to přebírají po mně, a tak ještě sypeme tvrdým sýrem.

A taky nesmí chybět zakysaná smetana. Bez ní by to nebylo ono - děti rostou a jeden kelímek pro nás tři začíná být málo:-)

Dobrou chuť

úterý 23. února 2010

O ztracené existenci a plánech neplánech

Potřebuji léky. Svou každodenní dávku. A tak ještě v pondělí volám do ambulance, že jsem paní X.Y. a říkám sestřičce, že potřebuji napsat recept a že si ho mohu vyzvednout až zítra. Není problém, zítra si mám přijít. Fajn.

Je úterý a odpoledne jedeme s Kubulou do města. Pro recept. Plán je následující:
Autobus odjíždí ve 13.10. Příjezd do města  ve 13.40. Předpokládám, že dítě bude v autobuse ukolébáno k odpolednímu spánku.
Cesta kočárkem do ambulance k nemocnici trvá dle mého propočtu 15 minut.
Výtahem do prvního patra, převzetí receptu a opět výtahem dolů zabere cca 5 minut.
Cesta do lékárny na náměstí 10 minut, 5 minut v lékárně a z náměstí na autobus počítám také 10 minut.
To znamená, že vše vyřízeno ve 14.25 hodin.
Autobus zpět jede ve 14.35
Později jet nemůžeme, protože musíme vyzvednout Báru ze školky před tím, než ji zavřou – tu školku, ne Báru:-)
Dojít do lékárny na náměstí, protože do města se hned tak zase nedostanu a pak na autobus, na to těch zbývajících třicet minut bohatě stačí, i kdyby v lékárně byla fronta. Super, říkám si, to zvládnem.

Jo, jo, znáte to, člověk míní...

Po obědě vyrážíme na autobus. Plán narušuje hned zkraje dítko, ze kterého padá únava zároveň s okamžikem, kdy koutkem oka zahlédne "bus". Spánek se nekoná. 
Cesta tam se trochu protáhne zdržením se čekáním na zelenou při přecházení křižovatky. 2x. Pak při tlačeni sporťáku kalužemi a rozbředlým sněhem. Holt jsem si vybrala špatnou stranu cesty...
Do ambulance přicházíme úderem 14. hodiny. Dobrý, říkám si, to ještě jde a klepu na dveře ordinace. Otevírá mně známá sestra(zastupuje, není to ta, se kterou jsem včera mluvila po telefonu). Říkám jí, že si jdu pro recept a hlásím svoje jméno. Sestřička probírá hromádku vypsaných receptů a pak to přijde.
"Jak že se jmenujete?" Opakuju ještě jednou své jméno. Dívá se znovu a pak říká:"  Ne, žádný recept tady napsaný nemáte." Pak mne překvapí následujícím dotazem, který položí takovým tónem, že by méně jistý člověk snad i zapochyboval. "A vy ste už u nás byla? Jste naše pacientka?" "Samozřejmě." Odpovídám. Co to je za dotaz? Ptá se ke komu chodím, a tak jí říkám jméno lékaře. Vysvětluju, že jsem  včera volala a domlouvala se se sestrou. Ano, ano, už si vzpomíná, prý ten recept vypsat nemohli, nenašli totiž moji evidenční kartu. Prostě neexistuju. Najednou chápu. Proč mám  ale ten pocit, že být to jinde než v nemocniční ambulanci, kde se věčně střídají lékaři i ostatní zdravotnický personál, nestalo by se to? Zatímco sestra znovu prohledává kartotéku, loupu nespokojenému dítku, sedícímu v kočárku, v čekárně banán. Rezignovaně kontroluji čas. Vracím se, dveře nechávám pootevřené kvůli dítku. Sestřička si nakonec vzpomene i na to, že jsem u ní byla na vyšetření. Dávám jí plus. Mezi tím množstvím pacientů... přeci jen je to už nějaká doba.
...
Sláva. Tak už je jisté, že sem patřím. Rodné číslo to jen potvrdí. Ještě že žijeme v době technického pokroku. Z počítače jsem ještě nezmizela. Moje "ztracená existence" byla znovu nalezena(alespoň v elektronické formě). Jsem velmi zvědavá, zda a kdy se objeví její papírová podoba.

S receptem v ruce místo ve 14.00 se ocitám před nemocnicí ve 14.15. V lékárně se naštěstí fronta nekoná. Autobus jsme stihli. Jen tak tak, ale stihli. Dítko si zjevně užívá přeplněného autobusu a odpadá až po příjezdu domů.

Ještě si tak někdy budu něco plánovat!
:-)

neděle 21. února 2010

"Cottage salad" - dnešní snídaně

 

Zatímco M. zůstal s dětmi doma, já vyrazila ráno do obchodu. Většinou se tak v neděli  střídáme, podle toho, komu se nechce zrovna vstávat do mrazivého počasí. Jak tak čekám ve frontě(proč jen musí všichni v neděli ráno nutně do sámošky?) a koukám do lednice, co ještě koupit, uvidím Cottage cheese a už je jasné, co bude dnes k snídani.

Cottage salát - u  nás velice oblíbený, konzumovaný s čerstvým pečivem(nejlepší je křupavá bageta, ale tu u nás  v krámě nemají) k snídani, večeři či svačině, ale i jako příloha, prostě kdykoli dostaneme chuť a jsou po ruce potřebné ingredience. Množství níže popsané je pro naši 4člennou rodinu.
Potřebujeme:
2-3 kelímky  čerstvého sýru ve smetaně - cottage cheese
1 salátovou okurku
1-2 barevné papriky (ideální je žlutá pro barevný efekt)
3-4 rajčata
(1stroužek česneku)
citronovou šťávu
špetku soli

Zeleninu nahrájíme na kostičky, přidáme cottage cheese a promícháme. Dochutíme citronovou šťávou a osolíme. Pro zvýraznění chuti můžeme přidat rozetřený stroužek česneku, případně další koření, např pepř., fantazii se meze nekladou. Nejlépe chutná vychlazený.

Dobrou chuť...

Z karnevalu

Malá mořská víla

Letošní karneval mateřského centra se konal ve školní tělocvičně a bylo plno.

Pro Báru byla největším lákadlem ohrádka s kuličkami a klouzačkou. Kuba by tam taky rád, ale hrozilo reálné nebezpečí, že bude smeten staršími dětmi. Po chvíli to vzdal, bylo vidět, že je trochu v šoku ze všech těch masek, ruchu, hluku a jásotu kolem. 

 Rošťák 
i když na téhle fotce na to zrovna nevypadá :-)

Já to taky vzdala, takže letos se fotky nekonají. Těch pár pokusných cvaků, kdy na mě permanentně viselo mladší dítě s vyděšeným výrazem ve tváři, kde že se to ocitl, nepočítám. Opravdu si to užil až na konci, kdy už se tělocvična vylidnila, zbylo nás tam pár, konečně měl svůj prostor na běhání a na maminku naprosto zapomněl.:-)

sobota 20. února 2010

"Amazing Grace"



Pro dnešní příspěvek mám 3 PRO, s kterými nemusíte souhlasit, ale to je asi tak všechno, co můžete dělat:-)

1. Píseň, která je mou srdeční záležitostí
2. Sympatický, charismatický herec v hlavní roli filmu
3. Námět filmu, který vychází ze skutečných historických událostí

V poslední době tý filmový kultuře moc nedám. Televizi doma sice máme(jednu starou, která se tu drží zuby nehty  jen díky dobré vůli mého muže) a u mě v počítači sídlí TV karta, nicméně využití má fakticky minimální. V kině jsem byla naposledy s mým mužem na filmu Samotáři, dávno tomu, děti v té době byly u nás pojmem zcela neznámým. Pamatuju si to jako dnes, i to, že nám tenkrát večer nejel domů žádný spoj. Ale jednou za čas se najde film, dokument atp., co stojí za zkouknutí. Pokud se tedy netěšíte na to, až děti konečně usnou, abyste vy mohli taky. 

Film Amazing grace (Nezlomná vůle) 
K tomuto filmu jsem se dostala přes známou píseň Amazing grace ( v čestině známá jako Jak vzácná milost, popř. v tomto filmu zazněla ve verzi Už z hor zní zvon) Její novou verzi, spojenou s tímto filmem, kterou nazpíval CHris Tomlin, poslouchám moc ráda.

Životopisný snímek Amazing Grace se zabývá osobností Williama Wilberforcera, který byl významným politikem a hlavně bojovníkem za zrušení otroctví v Anglii na přelomu 18. a 19. století. Film ukazuje část jeho života, začíná v jeho 34 letech, kdy Wilberforce, unavený nekonečnou snahou o změnu práv černochů odjíždí na venkov, potkává krásnou Barbaru - ženu (a budoucí manželku), která sdílí jeho názory. Film střídá vyprávění Barbaře a současnost, která končí rokem 1807. W. Wilberforce zemřel roku 1833, pouhý měsíc před odhlasováním zákona zakazující otroctví.

V roli Williama Wilberforce britský herec Ioan Gruffudd - můj oblíbenec a ty jeho oči a úsměv...(no comment). Ale nejen kvůli němu jsem tento film během krátké doby viděla už třikrát. Myslím, že nejen on v tomto filmu převedl úžasný herecký výkon.

Mínusy filmu nezmiňuji, myslím, že na každém se něco najde:-). Tak jo. Vzhledem k tomu, že znám motiv hlavní písně a shlédla jsem i anglickou verzi filmu, překvapilo mne, že v české verzi  zazněla Píseň Už z hor zní zvon..., protože slova v této verzi vůbec nevystihují podstatu toho, co je dle mého součástí tohoto filmu. Nicméně to nemění nic na tom, že film Amazing grace dle mého rozhodně stojí za shlédnutí. 

neděle 14. února 2010

Na Svatého Valentýna...

...Léta Páně 1926 se ve Vídni narodila moje babička. Už odmalička to neměla v životě snadné, jako roční batolátko po narození svých sester, dvojčat, putovala na výchovu na Moravu k nevlastní babičce, kde byla asi do tří let. Poté pobývala nějakou dobu s rodiči a sestrami ve Vídni, pak následoval  znovu pobyt na Moravě, kde byla asi do osmi let. Ve Vídni pak chodila do školy,  studovala i Obchodní školu, což jí pomohlo později při hledání lepšího zaměstnání. Povídala nám o svém dětství, o válce,  i o tom, jak jako děti jezdily na pobyty na zotavenou. Její rodiče byli ve spolku vídeňských Čechů, který tyto pobyty organizoval, a tak nám vyprávěla , jak byla na Moravě u řezníka a sedláka, kde za pobyt a stravu pomáhala s prací, hlídat děti, pást krávy, seno obracet, prostě vše, co bylo třeba. 

Dodnes si pamatuji historku z válkou zmítané a bombardované Vídně, kdy  nebylo co jíst a měli takový hlad, že hledali na smetišti zbytky jídla. Jejich maminka v dobré víře, že našla kost, ji vařila na polívku, a nakonec, když ani po dlouhé době varu žádná mastnota z ní nebyla, zjistila, že to je kus sádrového rámu z obrazu. Opravdu si tu situaci v dnešní době blahobytu asi nedokážeme představit, jaké to muselo být tehdy hrozné. 

Po II. Světové válce moje babička i se svými sestrami odešly do tehdejšího Československa na Moravu. Babička se svým vzděláním našla práci  v kanceláři v městské nemocnici.  Když se jim naskytla možnost získat domek v rámci osidlování pohraničí,  přestěhovali se všichni společně - ona, její dvě sestry a jejich rodiče - dále na severní Moravu na venkov. I zde uplatnila své znalosti  a opět našla práci v blízkém městě v kanceláři. Později se seznámila s dědečkem a po svatbě se po čase i oni dočkali rodiny.  Napřed se jim narodila holčička a pak chlapec, můj táta. Nicméně babička s nimi byla doma víc jak deset let, a potom už se do kanceláře nikdy nevrátila, ale pracovala jako uklízečka.

I když babička zemřela ještě když jsem byla malá - bylo mi necelých deset let, spoustu věcí jsem zapomněla a spoustu věcí o ní nevím, mám v hlavě útržky vzpomínek na ni, některé tak živé, jako by to bylo včera.

Moje babička byla věřící, tichá, moudrá a pracovitá žena. Ráda hrála na klavír a ještě raději zpívala. Nikdy nezapomenu, jak sedíme s bráškou na jejím klíně a na říkanku: Takhle jedou páni,... , jak s námi rajtuje :-).  A tuhle písničku, kterou  teď zpívám já svým dětem, když už ji nemůžou slyšet od ní.  "Auto, auto, ty nemáš koníčky, auto auto, zapřáhni je přec. Dítě, dítě, já nemám koníčky, protože já bez koníčků rychleji jezdím."  Pamatuji, jak si  s námi ráda hrála i stolní hry. Moc ráda  měla přírodu a zahradu, kde si vždycky odpočinula při rytí a pletí záhonků. Věnovala se ručním pracem. A když máma musela do práce a já s bráškou do školky, tak nás každé ráno s dědou vypravovala a v zimě nám nahřívala oblečení nad elektrickým topením.

Zrovna minulý týden jsem si psala s rodiči a maminka mi poslala dvě básně, které  napsala právě babička. Našel je děda, když dělal pořádek v pokoji. Nevím, jestli babička napsala jenom tyto dvě básně nebo jich bylo víc. Ale je z nich znát její cit pro krásu, poezii, je v nich moudrost i pokora, láska k přírodě, člověku i Bohu. Když jsem si je pročítala, vybavily se mi znovu všechny ty zážitky z dětství a vzpomínky na babičku.

Někdy se v našich v životech objeví lidé, na které se nezapomíná. Važme si jich a řekněme jim,  jak je máme rádi, projevujme jim svou lásku, dokud jsou tady s námi, protože je to velký dar.


  V mém srdci navždy zůstaneš Babičkou s velkým B.

sobota 13. února 2010

Opičková

Když jsem onehdá psala básničku pro Kubu, ptala se mne Barunka, co píšu. Když jsem jí to řekla, řekla mi: " A maminko, napíšeš taky nějakou básničku pro mě? Chtěla bych třeba... o opičce." No a tak vznikla tahle říkanka.

Koukej, malá opička
jak se drbe u bříška.
Hop a skok, bleška, dvě,
už se drbe na bradě.

Její máma opice,
ta má blešek nejvíce.
Mrzí ji to velice,
je to prostě samice.

A co táta opičák?
I ten by se blech zbavil rád.
Dělají mu neplechu,
v jeho teplém pelechu.

čtvrtek 11. února 2010

TUTU aneb jak jsme vyráběly sukénku pro baletku

Nedávno jsem se dostala  na netu k návodům na výrobu baletní sukýnky - tzv.tutu(vzhledem k tomu, že to všechno byly zahraniční weby, které jsem procházela). Doma nemám šicí stroj,  nicméně jsem stižena občasnými záchvaty vyrábění všeho možného, řekla jsem si tedy,  že se pokusím o její nešitou variantu. 
V úterý  jsme tedy koupili materiál a dnes jsem se pustila do výroby. Barunka mi pomáhala.
 

+ pokud by měl někdo zájem, odkaz na polopatický videonávod -sice v angličtině, ale myslím, že to nevadí, je to tam fakt pěkně ukázané, je zde- How tu make tutu

 A jak to dopadlo?  Výsledek můžete shlédnout na modelce :-)

středa 10. února 2010

Myšlenkové pochody

Barunka: "Mami, kdy bude to jaro?" 
Zaskočena otázkou, volím diplomatickou odpověď. "Až skončí zima."
Bára na to, s nadšením v hlase: "No, a budou lítat ty stíhačky, na to musíme také čekat." (Přelétávají tu při vojenských cvičeních).
Takovýto vývoj rozhovoru jsem opravdu nečekala.

úterý 9. února 2010

Kubulovi

Dnes je ti 20 měsíců...

roste z Tebe super kluk, zbožňuješ svoji starší ségru, která je Tvůj velkej vzor, od kterého se učíš spoustu věcí, opakuješ po ní nová slova, hraješ si s ní, pomáháš, když je třeba, ale také od ní odkoukáš každou lumpárnu. To vám jde nejlépe. :-) Jste prostě správná dvojka a je vidět, že se máte rádi.
Prostě jsme s tátou moc rádi, že tě máme.

Minulý týden jsi mne mile překvapil. Ráno jsme odvedli Barunku do školky a když jsme se vrátili, chtěl sis hrát s legem. Když tě hra omrzela, sám od sebe jsi začal dávat kostky a zvířátka do bedny, kam patří. A ještě jsi u toho říkal: "Uklízet." A hrozně jsi se rozčiloval, že na bednu nejde pořádně položit víko, protože hračky přečnívaly. To dopoledne se to samé opakovalo ještě jednou, a to, když sis hrál se svou oblíbenou dřevěnou vláčkodráhou a mašinkami a já ti řekla, že půjdeme jíst.

SUPER. Učení nápodobou opravdu funguje. Teď ještě kdyby ti to tak vydrželo (-:

Pohodový den

Bára má celý týden jarní prázdniny. Školka má zavřeno. A tak se užíváme navzájem. Dnes je na rozvrhu výlet do města. No, výlet, v plánu je lékárna, pár obchodů, a taky potřebujeme ze pár věcí kvůlivá karnevalu, které tady neseženeme. 

Vyrážíme po obědě, s Kubou v kočárku(doufám, že usne) v jednu hodinu autobusem - cesta trvá asi půl hodiny. Kuba usíná až když už přijíždíme do města. Fajn. Obcházíme obchody, kupujeme, co je třeba. K.se budí. Malá svačinka. Dětí. Na mě nezbylo. Další obchody. Pomalu se blíží pátá hodina, zavírací hodina většiny obchůdků, v půl šesté nám jede autobus domů.

Honem ještě mířím do prodejny zdravé výživy, rabuji z lednice zboží domů do zásoby:-) a protože už hlady šilhám, z kočárku se se stupňující naléhavostí ozývá: "rohlík" a druhé dítko by prý taky rádo něco pojedlo, neodolám a beru ještě tři velké celozrnné koláče se švestkami, které se na nás přímo smějou. Občas je kupujeme. Jsou vynikající. Natožpak když má člověk hlad jako vlk. Sedíme v autobuse, který nás veze domů a cpeme se koláčema. Všichni tři. 

Po návratu domů jsme švestkové vousy umyli.

pondělí 8. února 2010

Tam, kde lišky dávají dobrou noc

(Pro to, jak máš rád zimu...)

Ty můj malý polárníku,
pojedeme na saních přes ledové pláně
nahoru a zase dolů
tam kde leží věčný sníh
nevzdáme to
i když třeba máme zmrzlé dlaně.
Prostě,
snadno,
jednoduše
vyrážíme na severní pól.

Jejda.
Všude samí medvědi!
No to bude teda gól
až si nás daj k večeři.

Velryba se tomu směje
až se vodou zalyká
ale jenom potichu
ať nevznikne panika.

Na obzoru zčistajasna
objeví se zář
tam kde houká sněžná sova
nebe mění tvář.

Je tam taky bílá liška
co pobíhá sem a tam
Tiše spinkej, zavři víčka
ať ví, kudy kam.

(hledá, co bylo, je a není)

...liška běží v širou dál
a svým dlouhým ocasem
umetá tu bílou pláň
pro tvé sladké snění.

Soustředěná...

čtvrtek 4. února 2010

Zábradlí

Dnes, když jsme s Kubou odvedli Báru do školky a vyšli z budovy, padl můj pohled přímo na zábradlí u schodů, které tam mají. Bylo nádherně ojíněné a mě popadla neodolatelná touha ho olíznout, přitahovalo mě až magicky...

Naštěstí jsem viděla film Obecná škola, nakonec pokušení odolala a zdravý rozum zvítězil. Každý rozumný člověk přece ví, že olizovat kovové zábradlí v mrazech se nemá... (-:

středa 3. února 2010

Dnes sem vkládám tuto píseň, jejíž slova mne velmi oslovují a dotýkají se mého nitra. Sama bych teď nedokázala lépe vyjádřit to pouto, jistotu, naději a odevzdanost mému Bohu, Spasiteli, Ježíši Kristu...

"Ty jsi však, Hospodine, Otec náš,
my hlína jsme a ty Tvůrce náš,
tvá ruka nás všechny uhnětla." Izaiáš 64,7



The Potter´s Hand
(Hillsong)
Beautiful Lord, wonderful saviour
I know for sure, all of my days are held in Your hands
Created into Your perfect plan
You gently call me, into Your presence
Guiding me by, Your Holy Spirit
Teach me dear Lord
To live all of my life through Your eyes
I'm captured by, Your Holy calling
Set me apart
I know You're drawing me to Yourself
Lead me Lord I pray
Take me, Mould me
Use me, Fill me
I give my life to the Potter's hands
Hold me, Guide me
Lead me, Walk beside me
I give my life to the Potter's hand.

úterý 2. února 2010

Sebezpyt

Ano, přiznávám, jsem perfekcionista.

Za dobu své existence jsem vypozorovala, že u některých jedinců se projevuje tzv. selektivní perfekcionismus. To znamená, že se dotýká jen určitých oblastí jejich života a postihuje je (naštěstí?) jen v omezené míře.

Pamatuji si, že tato vlastnost se u mne projevila již v útlém věku. Například ve škole při hodinách výtvarné výchovy to bylo dost znát. Všechny děti již byly hotové, jen já ještě vytvářela něco na papíře, protože moje dílo nebylo dokonale propracované do všech detailů. Zajímavé, že co se úklidu a organizace týká, tak se mi tato vlastnost vyhnula, jsem spíše chaotik.

Zjisťuji jednu věc. Být perfekcionistou (byť jen selektivním) je utrpení :-) Komplikuje mi to život v různých situacích, dokonce i tam, kde by to člověk zrovna nečekal. Třeba při psaní blogu.

Mám myšlenku. Vím co chci napsat. Píšu. A v tu chvíli je to tu. Jak to napsat, aby to bylo dokonalé? Jaká slova zvolit, aby co nejlépe vyjádřila mé myšlenky a pocity? A tak mnohdy přemýšlím, pročítám stále dokola, tu změním slovo, tu něco přidám nebo vymažu, až nakonec zjišťuju, že původní verze byla nejspíš nejlepší...
(Anybody here as mad as me?)

Chtěla bych jednout pocítit tu euforii, kdy jenom tak napíšu, co mi zrovna běží hlavou a bez mrknutí oka kliknu na okénko "publikovat příspěvek".

P.S. Nechtějte vědět, kolik času takovému perfekcionistovi zabere napsat takovýhle článeček (-:

pondělí 1. února 2010

Dnes...

Dnes je první den zbytku vašeho života.
autor neznámý

Dlouho jsem tu nebyla.

Za tu dobu se toho dost událo. Mockrát jsem se chystala pokračovat v psaní, ale až události posledních dnů mne nakoply.

Pomohly mi uvědomit si víc, než jen obecně, že všechno zlé je k něčemu dobré. Možná ne hned, v tu chvíli, když se v tom plácáte, utápíte, nevidíte východisko, ale s odstupem času, s odstupem času to přijde. V určitém slova smyslu. Aspoň já to tak vnímám.

Možná vás to bude stát spoustu sil a energie, bude v tom mnoho bolesti a slz, možná mnoho ztratíte, než překonáte to zlé, co se vám postavilo do života.

Nakonec se však může stát, že z boje vyjdete jako vítězové. Sílnější než kdy předtím, odvážnější, statečnější, moudřejší, vnímavější k druhým a bohatší o životní zkušenosti a opravdové přátele, které byste jinak nikdy nepoznali. Získáte mnohem víc.

Kde není bolest, nic se nenarodí. indiánské přísloví

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...