Na sklonku večera

... v makovém poli

           pár zrnek na dlani

                             větru se bojí...

Když vítr zafouká

schovám si potají

dvě zrnka ve dlani...

na sklonku večera

v makovém poli.

Naměkko

Už skoro týden jsem nemocná. Už skoro týden zavřená sama doma s dětmi a chřipkou. Unavená a vyčerpaná  několikadenní horečkou a už třetí den trvajícím kašlem, který mi nedá ani pořádně vyspat. Starostí, aby děti neonemocněly stejně jako já. Kubík se drží a Barunka den přede mnou měla horečku a pořád se jí drží kašel. Ale není to tak hrozné... Protivná a podrážděná, kdy jsem děti alespoň vyvětrala cestou do obchodu a zpět, abychom doplnili zásoby, jsem moc vděčná, že si je ve čtvrtek na oběd a odpoledne berou babička s dědou k sobě. A já mohu zajet do banky kvůli kartě a pak doma, co to kašel dovolí, tři hodiny přerušovaně spát a spát. Jsem vděčná dětem, že to ten první, nejhorší den, s maminkou zvládly, den, kdy jsem nebyla schopna stát chvíli na nohou, natož u plotny, abych jim uvařila něco teplého k jídlu. Kdy si spolu dopoledně pěkně hrály a nechaly mne odpočinout po krušné noci a vůbec z bytu neudělaly kůlničku na dříví. Mám báječné děti. Tolik, tolik mi těch několik dnů chyběla naše společná objetí, chování, polibky...nechtěla jsem je nakazit. Nikdy jsem si tolik neuvědomila, nakolik je to součást našeho každodenního života. Ač u nás je tulící chlapeček a Barunka musí chtít, přesto, nebo snad právě proto, když jsem dnes svoji dceru po těch několika dnech před obědem při modlitbě pořádně objala, byl to ten nejkrásnější pocit na světě. Skoro jako když jsem ji viděla poprvé a ona vložila svůj prst do mé dlaně... Mám dneska uřvaný den a nestydím se za to.  Jsme doma dvě kašlalky, já a Barunka. Kubíka si vyzvedla ráno babička, když jeli na shromáždění a odpoledne bude ještě u nich se sestřenkami, navečer ho přivezou. Muž se nestihl vrátit domů. Dá-li Bůh, uvidíme se alespoň zítra. Moc se na to těším.

A ...děkuji Ti Bože za to,

že mne miluješ
takovou jaká  jsem
a přes to všechno

jaká jsem.

Děkuji Ti za chvíle slabosti, 

skrze které mne učíš být silnější. 

Mám tolik chyb a tak často padám

a poslední dobou mám pocit,

že moje srdce stvořilo si tvrdou slupku,
tvrdý val.

Snad jakoby se člověk bál,

že bude zase raněn a tak otevřít se bojím

a marně hledám cestu, kudy dál.

Prosím Tě, dej mi lásku svoji. 

Chci zase milovat

bez podmínek.

Bez výhrad.

Přes to VŠECHNO.

Ty jsi ten první...

Jsi daleko a už tě málo vidím
a přesto že jsem vdaná už několik let,
má láska k Tobě stále trvá
a nepomine ani za dalších tisíc let.

I kdyby v světě bylo mužů
Ty jsi ten první v životě
který mne choval v náručí
a kráčel se mnou ve slotě.

Občas se možná zjevil mrak
v našem společném žití
však pro mne jsi a stále budeš
nejlepší táta na světě
to je to co mé srdce cítí.

Všechno nejlepší k Tvým narozeninám, táto!

Pro Tebe...

Někteří říkají
že tím se něco změní
a jiní zase že všechno bude stejné
že vůbec nic to nemění...
a tak si  říkám
že vlastně nic to není.

Už pátý křížek pro Tebe.

Ale...víš lásko, přiznám se
mám trochu strach
jaké to bude
žít s chlapem
co má padesát:-)

A s Tebou to nic nedělá
aspoň se tváříš tak
tak asi jako každej chlap
co na krku má padesát
(a mladou ženu a dvě děti k tomu)
a připadá si stále mlád.

A tak bychom si přáli moc
ať zůstane to pořád tak
ať jsi stále stejný
skvělý táta
partner
přítel
muž
...
prostě ten nejlepší chlap.

I když to občas není lehké
a to ty dobře víš
život vždy není peříčko
a zadarmo Ti nedá nic
...
tak právě proto i kdyby snad
visel Ti nad hlavou ten pomyslný černý mrak
nejsi tu sám na to ho odehnat
máme Tě rádi a vždycky budem
při Tobě pevně stát.

J+B+K

Pocit

Proč jen mám pocit
že nežiji ale jen přežívám
pomalu odumírám...
jako ta prastará jabloň
co už dávno neplodí...
jak vylomená plaňka z plotu
co nikomu se nehodí...
jak ve větru komíhající se plamen svíce
který má každou chvíli na kahánku...

A cítím se tak prázdná
zoufale prázdná...
jak nádoba bez vody.

Blues

I feel blue

...

do not know 

what to do

  with my feelings.

Velikonoční

Ubližuji tolikrát
zraňuji ač nechci
padám do prachu
až na samé dno
slzy smáčejí mou tvář
snad posté...

Byl jsi
zraněn
zabit
lidmi ponížen
a přesto tvá láska je
větší než pohrdání
mocnější než nenávist
hlubší než nejhlubší zemská propast
nekonečná jako moře na obzoru
silnější než smrt...

Vím že mi rozumíš
odpouštíš
zvedáš mne
znovu a znovu 
z propasti sobectví hříchu a beznaděje.

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

 Jan 3,16.17

Už vím

Už vím co znamená mít srdce vedví...

Už vím jaké to je 

chtít milovat a přitom nemoci...

Už vím jaké to je

tak přetěžké, že raději chci nebýt... 

Už vím jaké to je

chtít pod závojem mlhy se skrýt

ať nevidíš mé slzy rozpolcení, bolesti...

Už vím jaké to je mít srdce vedví
v tu chvíli je tak křehké jako pápěří...

Kdo nepoznal ten nepochopí

a sytý hladovému nevěří...

Hledání

 Stále

hledám a nenalézám.

 Ztracena v běhu každodennosti,

 ještě jsem nenalezla

  své pravé JÁ.

...

To ON.

Nalezl Mne jednou provždy.

"Svou cestu svěř Hospodinu, 

doufej v něho, 
on sám bude jednat.“
(Žalm 37,5)

Kam na to to dítě chodí?

Občas si to musím zapsat. To by jeden nevěřil, co z ní někdy vypadne za "moudro".

"Hlavně se netlem do té slepé koleje!" pravila sotva dvouletému bráškovi při stavbě dřevěné vláčkodráhy. Snad chlapec pochopil, co mu tím chtěla sdělit :-). Já tedy ne.

Při modlitbě před jídlem: ...a děkuji, že můžem mít lžičky a nemusíme jíst rukama...

Jednou si vzpomněla na děti, co nemají žádné mandarinky. Ona je má totiž strašně ráda a jedla by je po kilech, a tak jí asi přišly ty, které je nemají, jako strašní chudáci.

Nedávno jsme spolu chystaly kostým na karneval do školky, chtěla jít za kočičku. Nedala si ale vymluvit červenou, flitry zdobenou, prošívanou sukýnku. Na moji větu, že kočky nemají sukně, pohotově odpověděla: "Já jsem červánková kočka, víš? Taky umím lítat. Já jsem taková divná kočka, víš?"

Při jaké příležitosti mi položila následující otázku už vážně nevím, ale rozhodně vím, že mne zaskočila.

Byla to tahle: "Tak myslíš, že mi tu nohu amputovat nebudou?"

... a ještě jednu na konec: "Dneska zaženu oheň já."  Snad po mém vysvětlení už příště použije to správné slovo - zažehnout :-).

Píseň na motivy Broučků

autor: Bára J.

Na zem spadla červená beruška
z měkké kraječky.

Beruška je velká s broučkem,
mají spolu spoustu dětí,
nechybí jim ani jedno.

Neutíká žádné dítě,
protože jsou věčně hodné....

(opakuje se donekonečna v lehce pozměněné verzi)

Na Svatého Valentýna...

...Léta Páně 1926 se ve Vídni narodila moje babička. Už odmalička to neměla v životě snadné, jako roční batolátko po narození svých sester, dvojčat, putovala na výchovu na Moravu k nevlastní babičce, kde byla asi do tří let. Poté pobývala nějakou dobu s rodiči a sestrami ve Vídni, pak následoval  znovu pobyt na Moravě, kde byla asi do osmi let. Ve Vídni pak chodila do školy,  studovala i Obchodní školu, což jí pomohlo později při hledání lepšího zaměstnání. Povídala nám o svém dětství, o válce,  i o tom, jak jako děti jezdily na pobyty na zotavenou. Její rodiče byli ve spolku vídeňských Čechů, který tyto pobyty organizoval, a tak nám vyprávěla , jak byla na Moravě u řezníka a sedláka, kde za pobyt a stravu pomáhala s prací, hlídat děti, pást krávy, seno obracet, prostě vše, co bylo třeba. 

Dodnes si pamatuji historku z válkou zmítané a bombardované Vídně, kdy  nebylo co jíst a měli takový hlad, že hledali na smetišti zbytky jídla. Jejich maminka v dobré víře, že našla kost, ji vařila na polívku, a nakonec, když ani po dlouhé době varu žádná mastnota z ní nebyla, zjistila, že to je kus sádrového rámu z obrazu. Opravdu si tu situaci v dnešní době blahobytu asi nedokážeme představit, jaké to muselo být tehdy hrozné. 

Po II. Světové válce moje babička i se svými sestrami odešly do tehdejšího Československa na Moravu. Babička se svým vzděláním našla práci  v kanceláři v městské nemocnici.  Když se jim naskytla možnost získat domek v rámci osidlování pohraničí,  přestěhovali se všichni společně - ona, její dvě sestry a jejich rodiče - dále na severní Moravu na venkov. I zde uplatnila své znalosti  a opět našla práci v blízkém městě v kanceláři. Později se seznámila s dědečkem a po svatbě se po čase i oni dočkali rodiny.  Napřed se jim narodila holčička a pak chlapec, můj táta. Nicméně babička s nimi byla doma víc jak deset let, a potom už se do kanceláře nikdy nevrátila, ale pracovala jako uklízečka.

I když babička zemřela ještě když jsem byla malá - bylo mi necelých deset let, spoustu věcí jsem zapomněla a spoustu věcí o ní nevím, mám v hlavě útržky vzpomínek na ni, některé tak živé, jako by to bylo včera.

Moje babička byla věřící, tichá, moudrá a pracovitá žena. Ráda hrála na klavír a ještě raději zpívala. Nikdy nezapomenu, jak sedíme s bráškou na jejím klíně a na říkanku: Takhle jedou páni,... , jak s námi rajtuje :-).  A tuhle písničku, kterou  teď zpívám já svým dětem, když už ji nemůžou slyšet od ní.  "Auto, auto, ty nemáš koníčky, auto auto, zapřáhni je přec. Dítě, dítě, já nemám koníčky, protože já bez koníčků rychleji jezdím."  Pamatuji, jak si  s námi ráda hrála i stolní hry. Moc ráda  měla přírodu a zahradu, kde si vždycky odpočinula při rytí a pletí záhonků. Věnovala se ručním pracem. A když máma musela do práce a já s bráškou do školky, tak nás každé ráno s dědou vypravovala a v zimě nám nahřívala oblečení nad elektrickým topením.

Zrovna minulý týden jsem si psala s rodiči a maminka mi poslala dvě básně, které  napsala právě babička. Našel je děda, když dělal pořádek v pokoji. Nevím, jestli babička napsala jenom tyto dvě básně nebo jich bylo víc. Ale je z nich znát její cit pro krásu, poezii, je v nich moudrost i pokora, láska k přírodě, člověku i Bohu. Když jsem si je pročítala, vybavily se mi znovu všechny ty zážitky z dětství a vzpomínky na babičku.

Někdy se v našich v životech objeví lidé, na které se nezapomíná. Važme si jich a řekněme jim,  jak je máme rádi, projevujme jim svou lásku, dokud jsou tady s námi, protože je to velký dar.

  V mém srdci navždy zůstaneš Babičkou s velkým B.

Opičková

Když jsem onehdá psala básničku pro Kubu, ptala se mne Barunka, co píšu. Když jsem jí to řekla, řekla mi: " A maminko, napíšeš taky nějakou básničku pro mě? Chtěla bych třeba... o opičce." No a tak vznikla tahle říkanka.

Koukej, malá opička

jak se drbe u bříška.

Hop a skok, bleška, dvě,

už se drbe na bradě.

Její máma opice,

ta má blešek nejvíce.

Mrzí ji to velice,

je to prostě samice.

A co táta opičák?

I ten by se blech zbavil rád.

Dělají mu neplechu,

v jeho teplém pelechu.

Tam, kde lišky dávají dobrou noc

(Pro to, jak máš rád zimu...)

Ty můj malý polárníku,
pojedeme na saních přes ledové pláně
nahoru a zase dolů
tam kde leží věčný sníh
nevzdáme to
i když třeba máme zmrzlé dlaně.
Prostě,
snadno,
jednoduše
vyrážíme na severní pól.

Jejda.
Všude samí medvědi!
No to bude teda gól
až si nás daj k večeři.

Velryba se tomu směje
až se vodou zalyká
ale jenom potichu
ať nevznikne panika.

Na obzoru zčistajasna
objeví se zář
tam kde houká sněžná sova
nebe mění tvář.

Je tam taky bílá liška
co pobíhá sem a tam
Tiše spinkej, zavři víčka
ať ví, kudy kam.

(hledá, co bylo, je a není)

...liška běží v širou dál
a svým dlouhým ocasem
umetá tu bílou pláň
pro tvé sladké snění.

Stejská se mi

Usínám sama.
Mé srdce smutek tíží,
choulím se pod dekou.
Jsem za železnou mříží.

Usínám sama
a ráno sama snídám
schoulená pod dekou.
A nad obzorem svítá.

Šedivá mračna vystřídala hvězdy.
Nechci se choulit pod dekou,
a koukat smutně do zdi.

Stejská se mi.

Chci se zas schoulit do tvých dlaní.