...za dnešní ráno, když vás vzbudí denní světlo v pokoji a vy víte, že je nejvyšší čas, ale vám se ještě nechce z postele, vedle vás spinká malý budulínek a na posteli v patře slečna, kterou zezdola nevidíte...
...za možnost pozorovat probouzející se děti a pak si ještě pět minut užít ty neopakovatelné, jedinečné chvíle, zapsat si je hluboko do šedé kůry mozkové...
...za ten klid a pohodu, chvilku souznění, kdy děkuji za to, že jsem mámou...kdy z Kubíkovy pusinky vyklouzne roztomilé a upřímné..."Baru, já tě hrozně miluju"...a ten vyjádřený cit nejde uchopit a popsat, ale já měla tu možnost u toho okamžiku být a slyšet to...
...když na mne z patrové postele vykoukne rozcuchaná hlava mé holčičky a její veselá očka a když jen tak zničehonic pronese..."Mamí, až se mi narodí chlapeček, tak mu dám jméno Mirek"...ano, jmenuje se tak její táta...a já jsem najednou hrozně dojatá...
...když už musíme vstát, protože je opravdu moc hodin, a tak spolu závodíme, kdo bude vypravený první. Dnes vyhrává o fous Kuba a jsem ráda, že Barunka už to bere jako hru a nic si z toho nedělá. Však zítra je také den a uvidí se, kdo vyhraje...a jestli mi tu pro změnu nebude brečet ten mladší. Včera to obrečela Bára, tedy hlavně to, že Kubovi bylo soupeřem(tátou) pomoženo s oblékáním bundy, a tak naše družstvo KUJA zvítězilo a družstvo BAMI utrpělo porážku :-). Dny, kdy je táta v pracovní dny doma by se daly spočítat na prstech jedné ruky, a tak to, že děti vede do školky táta, je pro ně velký zážitek. Venku zima skoro jak v Rusku, ale jediné, co mne mrzí je, že nemám foťák, když přede mnou kráčí můj muž ruku v ruce se štěbetajícími dětmi. Jdu za nimi a fotím alespoň v duchu, ukládám ten obraz pod víčka a pak ještě hlouběji. Občas ty jedinečné okamžiky zachytí jen srdce, ale zůstanou v něm navždy.
