pátek 30. dubna 2010

Desáté...


Je to už deset let, co jsme si s mužem slíbili před Bohem i lidmi, že spolu chceme být navždy, v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci... Svatba byla fajn. Myslím, že si to užili všichni, kdo tam byli. I počasí bylo nádherné,  slunečním žárem a teplem spíše srpnové. Já tenkrát dostala koště (abych měla na čem večer rovnou odletět) a můj muž  úřední obsílku od Nejvyššího soudu. Věc: obžaloba z čarodějnictví - moje. S tím, že pokud  mne nepropustí, aby  na mně mohl být do půlnoci dne 30. 4. 2000 vykonán rozsudek, budu mu ponechána do konce života a se mnou i můj dopravní prostředek. Nezalekl se a ponechal si mne. Snad nelituje :-). Za tu dobu jsme toho spolu prožili dost, chvíle pěkné i smutné, chvíle nepohody, ale i ty báječné, okamžiky, na které se nezapomíná,  ty dva největší před téměř pěti a znovu před dvěma lety, kdy přišly na svět naše děti. Teď zrovna prožíváme jedno z těch horších období a já jsem vděčná svému muži za to, že je mou oporou. Miško, děkuji, zrovna teď jsi pro mne vodou, čo ma drží nad vodou.


úterý 27. dubna 2010

Pořád něco

Včera s autem do servisu, dnes k Dr. a vyzvednout auto ze servisu, zítra plavat s dětmi(pokud se nevyvrbí nějaká nemoc), Báře boty (doufám seženu) a taky ještě musím pro lednici, co jsme minulý týden vyhlédli s mužem, protože stará odchází do věčných lovišť(tedy, zaplatit ji, doveze ji firma). Vlastně jsem se v Elektru měla stavit dnes, ale časově to nebylo už možné, tak se tam potáhnu nejspíš zítra-s oběma dětmi, pro změnu:-).
U Dr. jsme dnes probrali situaci, dohodli se na nějakých změnách, doufám, že to pomůže. Co doufám. Prostě musí!

pondělí 26. dubna 2010

Nový týden...

...začíná a já doufám, že se mi podaří alespoň částečně dohnat na blogu resty, které mám. Dnes ještě musím s autem do servisu, zítra si ho doufám v pořádku vyzvednu. Kuba před chvílí odpadl, tak jsem zvědavá, kdy vyrazíme, budíček ho nejspíš nemine, protože zpátky jedeme autobusem, abychom stihlli vyzvednout Báru ze školky dříve než budou zavírat. To bude veselo, až ho budu budit...

Tak Kubík se nakonec vzbudil sám. Slíbila jsem kamarádce půjčit Bářinu autosedačku, ale ještě než jsme stačili vyjet, přišla průtrž mračen, lilo jak z konve, takže při předávání jsem trochu (dost) zmokla. Naštěstí než jsme dojeli do města do servisu, už tolik nepršelo, servisman nás i odvezl na autobusové nádraží(protože pěšky přes půl města a v dešti s Kubulou bych šla nerada) a Kuba si zpáteční cestu busem užil, zapásala jsem ho pásem, aby seděl v klidu:-) a dala mu jablko, takže tu půlhodinu fakt v pohodě vydržel. Vystoupili jsme u školky, rovnou vyzvedli Báru a pak ještě zašli na poštu a do obchodu. Tedy, napřed domů přezout do gumáků. Jenom děti, já ne:-). Protože kaluže, to je skvělá zábava. Taky si budu muset koupit gumáky, ať nemusím jen přihlížet a tajně závidět.  Nebo si počkám, až bude tepleji. A pak mi budou stačit žabky nebo ráchat se v kaluži jen tak naboso. Jen tedy sousedé asi nebudou chápat...:-)
No, a taky jsme cestou potkali na chodníku tohoto "šneka".
Přenesli jsme ho do keřů a nakonec jsme zjistili, že jich je tam spousta. A u nás na zahradě taky. Zajímavé. Vloni to byli slimáci, co nám všechno sežrali,  letos zase tihle zvláštně vybarvení šneci. Tak uvidíme, jak se vybarví.

Kubova první kaluž

 Vloni ještě jezdil venku v kočárku. Letos už suverénně běhá, ale jít ven v gumáčkách, k tomu ještě příležitost nebyla. Napřed nevěděl. Jak je zvyklý, že když má normální botky a bylo třeba mokro, tak jsem ho přes kaluž jít nenechala, tak prostě nevěděl, že do ní vážně může. Lehce omočil jednu holinku a šel dál. Tak jsem mu řekla, že v gumáčkách se do vody může. A Bára mu to předvedla. A pak už ho nemusel nikdo pobízet. Zvlášť když měl vedle svůj velký vzor :-).
Máme tu velkou výhodu, že tyhle kaluže máme přímo před vraty domu. A tak se po návratu z pochůzky můžou vyblbnout a nevadí ani případný pád, protože jsme hned doma. Vloni do ní zahučela Bára jak široká tak dlouhá, když běžela a těsně před ní zakopla. Dnes si tam kecnul Kuba, protože divočil tolik, až neudržel rovnováhu:-).
 tady už se zvedá...
Byl komplet zmáchaný, domů jsem ho musela nést v náručí, sám by nešel ani náhodou a byl pěkně vzteklý, co si to dovoluji, překazit mu tak skvělou zábavu.

pátek 23. dubna 2010

Po dlouhé době...

...zase jeden páteční den, který jsme mohli strávit spolu, což nebývá běžné. Na začátku byla nepříjemnost, a to nehoda kolegy řidiče, který tento týden jel s mužem, důsledkem čehož přišli na kabině kamionu o zrcátko. Pozitivní na tom ale bylo to, že díky této nepříjemnosti mu skončily pracovní povinnosti už včera a dnes ráno přijel z Prahy, kde nechal auto.
Hned ráno jsem volala našemu dětskému Dr., který mi řekl, že máme přijet rovnou. Vyzvedli jsme auto z garáže a vyrazili směr město, kde jsme měli na autobusovém nádraží ještě vyzvednout muže. A pak už k doktorovi. Dr. Kubovi kouknul na ručičku, lehce prohmátl a vypsal papír na chirurgii, pro jistotu. Takže směr nemocnice. Naštěstí jsme nečekali dlouho. V čekárně se Kubovi líbili vchodové dveře na fotobuňku. Nakonec jsme ho museli lehce násilím odnést:-), protože tam pořád postával a dveře se otvíraly a zavíraly... pořád dokola.
 V ordinaci byl postarší lékař, zkouknul a lehce sáhnul na oteklou ručičku a odeslal nás na rentgen.
A nakonec to zlomenina opravdu byla, jak bylo vidět na snímku. Ale nevelká a tzv. subperiostální, což znamená, že není porušena okostice (takže zcela laicky  bych to nazvala zlomeninou uvnitř kosti.) Pan doktor pravil, že u takto malých dětí se tento typ zlomenin hojí velmi rychle, takže máme akorát teď dávat pozor, aby na tu ručičku zase nespadl a sestřička Kubovi ovázala ruku elastickým obinadlem, které si však Kuba začal hned strhávat dolů. Tady ještě před sundáním:-).
Než jsme vylezli z nemocnice, bylo už po poledni  a my ještě museli zajet k muži do práce, aby si tam vyzvedl nové zrcátko. Při čekání na tátu a po několika marných pokusech, aby si Kuba obinadlo na ruce ponechal, bylo i po obvázané ruce. Tak budeme jenom dávat pozor na ty pády:-).
 Když už je čekání moc dlouhé:-) 
Hlad už jsme měli pořádný, a  tak jsme zašli do pizzerie. Tedy, já si pizzu nedala, měla jsem chuť na zapečené americké brambory se smetanou, sýrem a brokolicí. K tomu šopský salát, ze kterého mi většinou moc nezbyde, protože mi ho děti sní. Ale pizzu jsem aspoň ochutnala:-).
Děti si užily americkou limonádu, číšník se nějak zapomněl pozeptat, jestli s ledem nebo bez a nakonec kostky ledu měly největší úspěch:-). A samozřejmě to ovoce na dně, lžička, brčko, a úspěch je zaručen, takže 2x a s ledem:-).
 A sladká tečka na závěr.
 Po dobrém jídle, protože se nám doma stávkuje lednice, jsme se ještě stavili v obchodě obhlédnout, kterou asi vybereme místo té staré. V tomhle Elektru mají skvělý dětský koutek se spoustou hraček, takže děti se rozhodně nenudily.
Před obchodem u parkoviště mají tohle krmítko pro ptáčky...
a taky kvetoucí magnolii.
Domů jsme dorazili až v půl šesté. Ještě jsem rychle uvařila polévku a po večeři, aby si to děti užily dosyta, chtěly koupel s pěnou, měly ji mít.
Pak už jen uložit děti do postýlek a taky jít spát. Dnešek, přestože to byl opravdu nabitý den, byl strašně fajn, protože jsme si ho užívali spolu, celá rodina pohromadě.

čtvrtek 22. dubna 2010

Že by úraz?

Poslední dobou pořád někam leze a taky pořád padá. Zrovna v pondělí skočil z gauče a dopadl hlavou na roh stolku, naštěstí z toho byla jen boule a lehký šrám vzadu na hlavě. A tak ani nevím, kde  přišel k tomuto. Náš malej šmudla si stěžuje na ručičku. Pravou. Tedy, hýbá s ní v pohodě, hraje si taky v pohodě, že to bolí, říká, jen když ho za ni chytím nebo mu oblékám například mikinu, prostě když mu ji strkám do rukávu. Večer, když zase říkal:" bolí", hodil na mne opravdu ošklivý pohled a ještě mne praštil, když jsem mu ručičku prohmátla a taky jsem zjistila, že je lehce oteklá, jsem rozhodla, že zítra ráno pojedeme k Dr. Pro jistotu. A já už bych nejspíš konečně měla zařídit to úrazové pojištění!

středa 21. dubna 2010

Sluníčka

Abych pravdu řekla, i když v pondělním příspěvku je odkaz na písničku o slunci, když jsem se v pondělí ráno probudila, vůbec jsem neměla radost z toho, že venku svítí slunce. (Nečekám, že mne pochopíte :-). Tolik, tolik jsem si přála, aby přišel déšť, aby  nad mou hlavou byla obloha stejně zamračená jako jsem měla já zataženo uvnitř sebe. Dnes už je líp. Po čtrnácti dnech o trochu líp. A já si chvílemi užívám i to sluníčko. Bez slunce by nebyl život. A já jsem ráda za ty moje sluníčka, co ve svém životě mám. S nimi znovu a znovu žasnu, jak je ten život vlastně kouzelný. Být tak na chvíli malým dítětem, tak čistým, bezstarostným, upřímným, hravým, okouzleným vším krásným, co život nabízí...to bych si přála.

úterý 20. dubna 2010

Proměny našeho života

Tak jo. Bude to osobní. Někdy to prostě jinak nejde.

Občas tak přemýšlím, asi jako každý z pisatelů blogu či vlastních www stránek, o čem vůbec psát, co ještě napsat mohu a co je pro mne už moc osobní. Když jsem se na podzim roku 2008 konečně odhodlala, založila blog a napsala svůj první příspěvek Začínám...a doufám, že hned tak neskončím..., měla jsem představu, o čem chci psát. Mimo jiné jsem v něm napsala: "Od dnešního dne chci na těchto stránkách zachycovat proměny našeho života, celé naší rodiny  i světa kolem nás,  a to nejen skrze objektiv fotoaparátu."    

Od založení blogu se toho  v naší rodině i v našem životě událo dost. Věcí veselých i těch méně veselých, chvil vzácných, hluboko v srdci uchovaných i těch osudových, kdy nad námi držel svoji ruku někdo větší než jsme my a jen díky němu tu teď ještě jsme. Je toho spousta, na co bych mohla vzpomínat. Ale o tom dnes psát nechci. Nedávno jsem při vyhledávání procházela fotky v počítači za poslední rok a žasla nad tím, co všechno jsem zachytila "okem" fotoaparátu. A díky tomu vzpomínání si opět uvědomuji, že nikdy nevíme, co bude zítra, natož za rok. Můžete mít velkolepé plány, můžete se těšit, až... Ale nikdy nevíte, zda budete mít tu možnost si je užít. Nečekejte až bude třeba víc peněz, až bude čas, až bude líp, až se to bude víc hodit... třeba nebude. Už nikdy.

I náš život se změnil. Děti rostou. Z Báry je už velká slečna, která bude po prázdninách předškolačkou. Z Kuby, tříměsíčního miminka je skoro dvouletý kluk, který právě prožívá své první období vzdoru, ale jinak je to stále mámin mazel :-). Tátu máme přes týden pořád pryč, jen můj strach o něj je čím dál větší. A já? V současné době  se nacházím někde ve vzduchoprázdnu. Nevím, jak to lépe definovat. Občas se to v životě sejde a musíte volit mezi dvěma "zly". Někdy však ve chvíli, kdy se rozhodujete, prakticky nevíte, jaké ty důsledky nakonec budou. Já se rozhodla. Projevů mé nemoci jsem se vlivem léků zatím zbavila (a já doufám, že tomu tak bude i nadále), důsledky nežádoucích účinků od nasazení léků postupně se stupňující na sobě vnímám zcela jasně. V kombinaci s mojí silně melancholickou povahou a dalšími faktory se nejspíš ještě násobí.

A proč to vlastně píšu?  Pořád ve mně převládá pocit (nejen na základě mých vlastních zkušeností), že pokud je člověk nemocný "fyzicky", tak ho lidé tak nějak více chápou a berou jeho nemoc opravdu jako "nemoc" než když se u někoho objeví problémy "psychického" rázu. Jako by si s tím nevěděli rady, protože je to tak "neuchopitelné", můžete se setkat i se zlehčováním problémů ať už ve snaze pomoci či z důvodu (na)prosté neznalosti. (Díky Bohu nejsou takoví všichni:-). Abych byla upřímná, není ještě tak zle. Aspoń si to každé ráno říkám. Jen, když už to trvá dlouho, člověka to vyčerpá. Připadáte si jak na houpačce, chvíli nahoře, pak zase dole, pořád dokola. Nejhorší je nevědět, jak dlouho ještě. Posledních čtrnáct dní jsem si připadala spíše jak na dlouhatánském toboganu, jehož ústím se řítíte stále rychleji, čekáte na dopad, ale nevíte, jestli vás na jeho konci čeká voda nebo jen chladná tvrdá betonová deska.

Představte si, že jsou někdy dny, kdy se ráno probudíte a ze všeho nejvíc si přejete, aby už byl večer a vy mohli zase spát. Protože když spíte, nehoní se vám v hlavě milion myšlenek, neploužíte se vyčerpaně po bytě a máte klid, který v domácnosti se dvěmi dětmi přes den rozhodně nenastane. Jsou dny, kdy fungujete, protože musíte. Protože je tu někdo, kdo vás potřebuje. Kdo je na vás závislý. Děti nezajímá, že nemáte náladu. Ze se vám nechce mezi lidi. Že se vám nechce vůbec nic. A tak se překonáte. Kvůli nim. A když už máte pocit, že nemůžete dál, jsou to ony, kdo vás vytáhne z toho nejhoršího. A váš muž, který vás podrží, když jste na dně. Třeba jen tím, že je. Že se vás snaží pochopit, i když vy sama se v tu chvíli nechápete. Proč se cítíte tak prázdná, vyhořelá a ač vědomě nechcete, zraňujete druhé, protože je vám  zle, na duši  a někdy také na těle. A stydíte se za to, že místo toho, aby děti měly doma mámu, která s nimi půjde ven a bude s nimi dovádět, zůstali už také doma, protože máma prostě neměla sílu, aby s nimi ven a mezi lidi šla. Že místo toho, aby řešila věci v klidu, stane se, že situaci nezvládne, protože mele z posledního a odnesou to potom děti. Že místo pohodové manželky čeká vašeho muže doma přecitlivělá ženská, která je věčně nabroušená a nebo je z ní uslzená troska. Nemají to jednoduché, děti ani muž.

Tak nějak zrovna teď žijeme a občas, když je hodně zle, se snažím aspoň přežít den. Nečekám už na velké věci, na úžasné zážitky, na zázraky, protože když jednou zažijete tu prázdnotu a beznaděj, jste vděčni za málo. Učím se každý den radovat ze života, i když je to občas těžké. Chytám se maličkostí jako stébla tonoucí. Bojuji. Krůček po krůčku, den po dni. A doufám. Věřím, že zas bude líp. Třeba mne to zocelí, pokud mne to nesloží. (-: 

pondělí 19. dubna 2010

Pocit

Proč jen mám pocit
že nežiji ale jen přežívám
pomalu odumírám...
jako ta prastará jabloň
co už dávno neplodí...
jak vylomená plaňka z plotu
co nikomu se nehodí...
jak ve větru komíhající se plamen svíce
který má každou chvíli na kahánku...

A cítím se tak prázdná
zoufale prázdná...
jak nádoba bez vody.

Sunshine...


Od Aranelky jsem  dostala toto ocenění, které mne potěšilo, moc si ho vážím a tímto za něj děkuji!

Každé ocenění má nějaká pravidla, zde jsou to tato:
1) pošlete ocenění 12 blogům
2) zveřejněte link na nominované na svém blogu
3) zanechte odkaz o nominaci na jejich blogu
4) podělte se o svou lásku a uveďte link na člověka, který vás nominoval

Všem, kteří ke mně nahlížejí, se omlouvám, že zde neuvidí seznam mnou dále oceněných blogů, který v současné době nejsem schopna dát nějak dohromady. Abych pravdu řekla, mám pár blogů a webů, kam chodím (skorem) každý den, a jak jsem zjistila během posledních dvou dní, ocenění už jsou v podstatě všechny, protože, jak se říká, známe se více či méně když ne osobně, tak alespoň virtuálně. Pak mám pár jiných, taky oblíbených ať už z toho či onoho důvodu. A tak nějak nevím. Snad to dám nějak dohromady. A nebo taky ne.
Jen jedno ještě napíšu. Speciální ocenění u mne mají mámy, které se potýkají denodenně se zdravotními problémy svých dětí. Hodně sil na každý den vám všem. A protože nám tu dnes zářilo celý den sluníčko a inspiroval mne i název ocenění, tahle písnička je pro vás všechny, moje milé bloggerky i návštěvnice či návštěvníci.
od srdce 
Janka

sobota 17. dubna 2010

(Nejen) Polsku

Na památku obětem leteckého neštěstí ve Smolensku, ke kterému došlo právě před týdnem v sobotu ráno, s myšlenkou na pozůstalé a přátele nejen těch, kteří přišli při této tragédii o život, ale i další, leckdy bezejmenné,  ve světě kolem nás, kteří prožívají v tuto chvíli zármutek nad ztrátou někoho blízkého.



A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo."     
(Zjevení Jana, 21,3.4)

středa 14. dubna 2010

Na plavání

Jezdívala jsem s Bárou. Teď tam jezdím se šmudlou.
Minulou středu jsme na plavání jeli letos poprvé. Začali jsme ale už vloni na jaře, jenže děti byly víc nemocné jak zdravé a na podzim po pár lekcích (na plavání jezdíme autem do 25km vzdáleného města) jsme díky mé "šikovnosti" přišli o možnost dopravy. A tak zaplacený kurz navstěvujeme opět až teď na jaře. Byla jsem zvědavá, jak bude Kuba reagovat po téměř půlroční pauze. Navíc, když nám  úderem Velikonoc začalo jeho  opravdu nevyzpytatelné období vzdoru...
No, nebyl moc nadšen, držel se mne jako klíště a pořád opakoval: "Nechce, nechce."  Vím, že nemá rád vodu v obličeji, doma to taky nesnáší, když mu  třeba při sprchování teče voda do očí, i když ho předem upozorním.  Tak jsem si řekla, že zkusíme brýle. To by na něj mohlo zabrat. Vybrali jsme, první ihned razantně odmítl:-), tyhle modrozelené si nechal i vyzkoušet, jak na očičkách sedí.
Dnes jsme tedy byli "plavat" už s brýlemi. A byl to nebetyčný rozdíl.  Kuba po chvíli zjistil, že mu voda do očí opravdu nejde, spolupracoval (nechce jsem slyšela asi jen 3x), takže se třeba snažil bublat do vody nebo i kopat nohama a ne jen ležet jak prkno a bylo na něm vidět, že ho to baví. Sice si opět párkrát pěkně lokl(to vypilujeme), ale nebyl už z toho tak vyděšený jako minule. Po bazénu jsem ho nemohla dostat ze sauny a pak zase z herny. Nakonec jsem ráda, že jezdíme až teď. Kuba je starší, lépe rozumí a vnímá, co se děje kolem a víc si to užívá. Myslím, že to zvládneme. Oba :-).

p.s. Kubu v brejlích na fotce nemám, ale bude .-). Vypadá fakt komicky, šmudla malej.

pondělí 12. dubna 2010

Moje máma

má dnes narozeniny. Jsem moc ráda, že ji mám, máme to teď  k sobě ale trochu z ruky :-(.  Ještěže žijeme v době technického pokroku a můžeme si být blíž alespoň tak.


Všechno nejlepší, mami!

Díky

neděle 11. dubna 2010

Na běžecké trase

Dnes ráno jsem se vzbudila a věděla, že půjdu. Že už je čas. Už včera, když jsem odcházela z domu a rozhodovala se, které boty si obout, obula jsem nakonec je. Běžecké. I když  jsem šla do shromáždění na pobožnost, ale měla jsem kalhoty, černé a to tyhle boty taky jsou.
Úžasný pocit. Jak je nazuji, jakoby nohy chtěly samy běžet. Ale dnes obouvám jiné, sice sportovní, ale ne přímo určené pro běh. Beru i foťák, ať mám nějaké fotky, nepředpokládám, že poběžím, venku jsou asi dva stupně nad nulou, obloha se tváří zlověstně a mně pořád zlobí kašel, který se neustále vrací. Ale jen co vylezu před barák, cítím, že nestojím o žádnou zátěž. Vybíhám schody do patra, foťák nechávám doma a vyrážím. Pryč, do přírody, jen já a samota.
Mířím za poslední domky, tam, kde začíná polní cesta a vydávám se přes kopec. Je chladno, fouká vítr, ale rychlou chůzí se zahřeju raz dva. Na chvíli mne zamrzí, že nemám fotoaparát. Půda je po dešti rozmočená. Míjím křížek s ukřižovaným Kristem vztyčený mezi dvěma břízkami u polní pěšiny. Sýkorka modřinka poskakující na větvi nad mou hlavou se, zdá se, ani trochu nebojí. O kousek dál na kraji hájku panáčkuje zajíc. Jak mne spatří, upaluje pryč. Z hájku se ozývá křik sojky. Pěšina pokračuje v lese, teď už je to jen úzká vyšlapaná pěšinka mezi stromy. Na zemi mezi jehličím je spousta šupin ze šišek i jejich zbytky. Hodovaly tu nejspíš veverky, vloni jsem je tu párkrát zahlédla. Je tu klid, je slyšet jen zpěv ptáků a šum větru v korunách stromů.
Nasávám do sebe tu atmosféru, vnímám tu jedinečnou chvíli a prostě jsem. Prostě jen jsem. Bez přemýšlení o tom, co je, co bude...
Až mne to nakonec úplně pohltí a já se na chvíli, ale jen na opravdu malou chvíli, zaleknu té samoty, té síly neopakovatelného okamžiku, svých vlastních emocí. A najednou zatoužím být doma, se svým mužem a dětmi. Jsou mojí nedílnou součástí, jsou hluboko v mém srdci a vždycky to tak bude. Mám být Bohu za co vděčná. Tento okamžik mi to zase připomněl.
Přece jen mi to nedá. Protahuji si nohy u pařezu a slyším klepání do stromu. "Strakapoud" říkám si, když pozoruji vysoké kmeny borovic, odkud se zvuk ozývá. Mám neuvěřitelné štěstí. Našla jsem a jsou dokonce dva. Končím s rozcvičkou a vyrážím. Výpadek je znát, přes zimu nohy ztěžkly a nějak se nechtějí odlepit od země (Svádím to na ty boty). Vybíhám z lesa na paseku. Nalevo asi 50metrů ode mne se pase srna. Zůstávám stát. V mžiku se vracím do dětství, kdy stopování zvířat bylo pro mne dobrodružstvím. Jsem v závětří, takže můj pach jí vítr nedonese. Jen ta moje červená bunda je tedy hodně nenápadná...ale třeba jsou srny barvoslepé, co já vím :-). Pomalu se, krok sun krok, kolem lesa, blížím k srně. Když zvedne hlavu od pastvy, zastavím a čekám, jak zareaguje. Sice zbystřila pozornost mým směrem, ale kupodivu, po chvíli pozorování se pase zase dál. Teď mne pořádně mrzí, že nemám po ruce ten foťák:-). Srna se totiž posunula k lesu a já zjišťuji, že na kraji mezi stromy na mne vystrkuje zadek...srnec. Jdu ještě blíž, ještě kousek... ale to už je na milou srnu tak akorát, ozve se zapraskání větviček a já už jen vidím, jak mizí mezi stromy. A srnec za ní. Tak si to alespoň odkrokuji na místo, kde se pásli, ať vím přibližně, jak daleko jsem od nich byla - cca 20 metrů.
A pak se rozbíhám znova. Letos poprvé, ale rozhodně ne naposledy.

sobota 10. dubna 2010

Je tu opět

Drží se mě zuby nehty, ale já se nedám. Držím se někoho silnějšího než je ona.



Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!
(Žalm 103,1.2)

čtvrtek 8. dubna 2010

(Ne)obyčejný ráno

Ráno se budím příliš brzy, a to se mi nevyplácí. Usínám znovu a upadám do spánku hlubokého natolik, že neslyším ani zvonění budíku nastaveného na sedmou. Probouzím se sama o něco později než bych si přála, obě děti tvrdě spící, což nebývá zvykem. Většinou jsou mým budíčkem ony, mnohdy ještě před tím elektronickým. Budím Barušku, že je třeba pospíšit si do školky. Docela problém, nakonec to nechávám být a domlouváme se, že vstávat nemusí, že zůstaneme dnes doma. Fajn. Můžu se znovu zachumlat pod peřinu a ještě si chvilku zdřímnout, než se vzbudí i mladší. 

Po chvilce ale slyším Barunku, že slézá z postele a že už spát nebude. Je tak hodná, že mne nechá ještě asi půl hodinky odpočívat, sama se i obléká, což mne potěší, protože mnohdy lítá po bytě v pyžamu, pokud ji nenaženu se převlíct, a i v kuchyni se sama obslouží. Pak už se budí i Kubík, Barunka mu pomáhá z postýlky. Oba dva spolu chvilku řádí a pak jde Kubík za mnou  a se slovy "Ohžát" se dere ke mně pod peřinu. Pak mi nese dvě panenky a zakrývá je taky peřinou, asi aby jim nebyla zima. Samozřejmě mi nezapomene podat můj mobil, jak je jeho zvykem, všichni tři chvíli blbneme v posteli a pak přijde to překvapení.

"Mami, vstávej. Vstávej, mami!" opakuje můj malý klučina (slyším to od něj dnes poprvé, slova začal spojovat nedávno) a ručičkou mi zároveň odhrnuje peřinu z těla. Nevinnému a zároveň šibalskému pohledu jeho modrých očí  a žadonícímu hlásku se nedá odolat. No můžu já ho zklamat? Tak konec snění a vzhůru do nového dne:-).

pondělí 5. dubna 2010

Home, sweet home...

Tak už jsme zpátky. Přijeli jsme včera večer, po téměř čtyřhodinové cestě jsme jen zajeli pozdravit se s manželovými rodiči, kteří bydlí kousek od nás, aby věděli, že jsme dojeli v pořádku, a pak už domů. Vyložit věci z auta, část jsem vybalila a rovnou nachystala pračku na ráno, můj drahý mezitím vykoupal a uložil děti do postýlek, najedly se ještě v autě. Pak jsme odpadli i my.

A dnešní den? Pohodový a smutný zároveň.  Teď zrovna M. hraje s Baruškou Člověče nezlob se, což se před chvíli neobešlo bez pláče, protože jí vyhodil panáčka:-). Kubík tu běhá kolem  a hraje si  s autíčkama. Ranní pračka se suší  doma na sušáku, venku je totiž od rána zataženo, sice neprší, ale vypadá to, že každou chvíli začne. Nemusím dnes vařit, protože babička má navařeno a jsme pozvaní. O starost méně. Tak ještě užíváme těch pár hodin spolu a děti si užívají tátu. Navečer nám totiž společná pohoda končí a vezeme  ho zase do práce...

Proč jen ten společný čas ubíhá tak rychle.

sobota 3. dubna 2010

Velikonoční

Ubližuji tolikrát
zraňuji ač nechci
padám do prachu
až na samé dno
slzy smáčejí mou tvář
snad posté...

Byl jsi
zraněn
zabit
lidmi ponížen
a přesto tvá láska je
větší než pohrdání
mocnější než nenávist
hlubší než nejhlubší zemská propast
nekonečná jako moře na obzoru
silnější než smrt...

Vím že mi rozumíš
odpouštíš
zvedáš mne
znovu a znovu 
z propasti sobectví hříchu a beznaděje.

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
 Jan 3,16.17

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...