Nedělní snídaně...

...asi i do budoucna svěříme dětem.

Minulou neděli prohlásil Kubík, že udělá tátovi chleba s marmeládou. Nakonec udělal snídani všem. Nakrájel, namazal. Krajíce to tedy byly opravdu poctivé, chlapácké :-). Dnešní ráno se do snídaně pro změnu pustila Barunka a všem nám moc chutnalo. Je skvělé mít už takhle velké a šikovné děti.

Máme doma veselo

Příliš hlučná?
B: "Kubi, já ti něco řeknu..." a blíží se k bráškovi...
K: "NE!" řekně rázně a ucukne. "To by mi pak prasknul bubínek!"

Vtipálek
V půl desáté večer při pohledu z okna...(tma jak v pytli)
K. "Vypadá to, tati, že bude tma. " :-)

Znalec
Po cestě ze školky zahlédl Kuba na zídce ptáčka a s nadšením a úžasem v hlase (tak, jak to umí jen děti) řekl: "Jé, datel." Podívala jsem se na místo, kam směřoval jeho pohled a musela se smát: "Kubíku, to je pěnkava." "Ne, datel!" pravil rozhodně a jeho pohled vyjadřoval, co si o mně myslí. Tu iluzi, že ON ví, jsem mu toho dne už nevzala :-)...

Dilema aneb tuž se chlapče, tuž...ať je z Tebe muž :-)
Večer ve vaně...
B: Kubo, já se chci svěžit! Když se nebudeme svěžit, budeme nemocní!
a pouští studenou sprchu.
K: "Ne, já chci teplou!" brání se bratr, ale má to marný.
B:  "To není studená, to je vlažná. Pěkně se svěž!"
Kde na to to dítě asi chodí? :-)

Vychovatelka

Naše děti milují popeláře. Nebo lépe řečeno popelářská auta. Baru je schopna ráno ještě za šera vyletět k oknu, jakmile hluk popelářského voz uslyší. A tak mě strašně překvapilo, když tuhle jednou měli popeláři zpoždění a děti seděly u stolu a jedly, zůstala sedět a neletěla k oknu jako obvykle, když se ozval známý zvuk. Zato Kuba se mohl přerazit. Když se vrátil zpět, B. mu vážně povídá: "Kubo, co myslíš, že je důležitější, dívat se na popeláře, nebo jíst?" K. na to, s rozmyslem: "Nooo, dívat se na popeláře." Ségra ho ale rázně usadila: "Ne, jíst!"

Mužova hláska dnes po přečtení jedné básně (:
To je úplná milostná poezie ve verších! :-)

Vděčnost

...za dnešní ráno, když vás vzbudí denní světlo v pokoji a  vy víte, že je nejvyšší čas, ale vám se ještě nechce z postele, vedle vás spinká malý budulínek a na posteli v patře slečna, kterou zezdola nevidíte... 

...za možnost pozorovat probouzející se děti a pak si ještě pět minut užít ty neopakovatelné, jedinečné chvíle, zapsat si je hluboko do šedé kůry mozkové...

...za ten klid a pohodu, chvilku souznění, kdy děkuji za to, že jsem mámou...kdy z Kubíkovy pusinky vyklouzne roztomilé a upřímné..."Baru, já tě hrozně miluju"...a ten vyjádřený cit nejde uchopit a popsat, ale já měla tu možnost u toho okamžiku být a slyšet to...

...když na mne z patrové postele vykoukne rozcuchaná hlava mé holčičky a její veselá očka a když jen tak zničehonic pronese..."Mamí, až se mi narodí chlapeček, tak mu dám jméno Mirek"...ano, jmenuje se tak její táta...a já jsem najednou hrozně dojatá...

...když už musíme vstát, protože je opravdu moc hodin, a tak spolu závodíme, kdo bude vypravený první. Dnes vyhrává o fous Kuba a jsem ráda, že Barunka už to bere jako hru a nic si z toho nedělá. Však zítra je také den a uvidí se, kdo vyhraje...a jestli mi tu pro změnu nebude brečet ten mladší.  Včera to obrečela Bára, tedy hlavně to, že Kubovi bylo soupeřem(tátou) pomoženo s oblékáním bundy, a tak naše družstvo KUJA zvítězilo a družstvo BAMI utrpělo porážku :-). Dny, kdy je táta v pracovní dny doma by se daly spočítat na prstech jedné ruky, a tak to, že děti vede do školky táta, je pro ně velký zážitek. Venku zima skoro jak v Rusku, ale jediné, co mne mrzí je, že nemám foťák, když přede mnou kráčí můj muž ruku v ruce se štěbetajícími dětmi. Jdu za nimi a fotím alespoň v duchu, ukládám ten obraz pod víčka  a pak ještě hlouběji. Občas ty jedinečné okamžiky zachytí jen srdce, ale zůstanou v něm navždy.

Třináct...

...svíček na dortu pro synovce, společné chvíle s rodinou a jedna připomínka starých časů...

Když se sejde rodina...

Na oslavě babiččiných devadesátin bylo moc fajn. Od posledního velkého setkání před deseti lety se naše řady opět rozrostly :-). K vnoučatům přibyly drahé polovičky, a po nich pravnoučata. Škoda jen, že ty společné chvíle utekly tak rychle...

Lazaret

Zánět středního ucha - Kuba - od čtvrtka, vypadá to dobře.
Viroza neurčitého původu - Bára - od pátku večera, taktéž celkem dobrý.
Chřipka - já - od sobotního rána, včera na umření, dnes o chlup lepší  :-)
Jestli ty děti budou mít zítra ještě o chlup víc energie než dnes, tak nevím, co si s nima počnu. HEEELP!

Spartakiáda 1980

Ani nevím jak se stočila při tom dnešním sportovním dni (atletika, F1) řeč nakonec i na spartakiádu. Vím, že tam můj muž byl, jako voják, a tak jsem zkusila kouknout na YouToube, zda tam je z té doby nějaké video, abych se na to podívala na vlastní oči :-). Pokud si video pustíte, (odmyslete si ty propagandistické řeči, nebo vypněte zvuk .-), vojáci začínají někdy po 3 minutě a v tomto roce jim počasí tedy opravdu nepřálo. Nechtěla bych v tom cvičit.

Dopisuju...

Tak mám muže opět o rok staršího, Barunka je bez dvou mléčných zubů, ale ve školce si nakonec ještě rok pobude, Kubovy třetí narozeniny klepou na dveře a já si lámu hlavu s prací...a doplňuji blog.

Zpátky doma

živi a zdrávi (tedy jen 3/4 osádky -Baruška má pořád horečky a přidal se jí ošklivý kašel). Vybaluji a u toho vykecávám s drahou sestřičkou, která za námi přijela.

Rampouch

... a můj táta:-)
Vyrábí ho každoročně už od našich dětských let.

Novomanželé Katka a Jirka

...povolení od sestry "nevěsty" jsem dostala, až dodělám úpravy, pokusím se z fotek vybrat pár, které se mi líbí.  Myslela jsem, že by do svatby mohl být objektiv nový, ale prostě jsou třeba důležitější věci... a tak jsem fotila tím, co mám, to jest pouze základní setový objektiv 18-55mm na D60 Nikonu, a je to holt znát :-(.Ale to focení v parku jsme si fakt užili:-), všichni zúčastnění.