středa 31. března 2010

Aktuálně

Všem, kdo k nám na blog nahlížíte, přeji příjemné prožití velikonočních svátků, ať už je slavíte jakkoliv.
Užíváme si s dětmi jarních prázdnin u mých rodičů, na netu jsem jen na chvíli, až se vrátíme, budu pokračovat:-)

sobota 27. března 2010

Před Velikonocemi

Mnozí  z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil. Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: "Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ." 
Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: "Vy ničemu nerozumíte. Nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." 
To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejen za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.
Jan 11,45-53

úterý 23. března 2010

Na zahradu

Dostala jsem opravdu dobrý nápad. Vykoukla jsem dnes z okna dozadu na dvůr a zahradu a zjistila, že sníh je téměř pryč. Ještě minulý týden se schovávala pod bílým příkrovem a já si říkala, že se tam hned tak nedostaneme. A tak když jsme se odpoledne vrátili z nákupu, zavelela jsem jen k přezutí a že se půjdeme na zahradu podívat, jak to tam po zimě vypadá. Přeci jen i z dáli jsem viděla, že půda je mokrá, děti marod, včera jsme byli doma celý den, takže na žádné lítání to ještě není. Hned za dveřmi do dvora byla ještě kopa sněhu, prostě se sem  sluníčko skoro nedostane.


Zahrada je sice velká, ale náš je jen pronajatý kousek. Zkontrolovali jsme  naše tři záhony jahod . Nic jiného tam právě teď  nemáme.


No, vlastně ještě sušák na prádlo a tu houpačku, kterou jsme tam přes zimu zapomněli, a tak mám obavu, že už má své za sebou.


A zapomenuté nářadí. Ostuda. Jediné, čím bych to omluvila, že nemáme žádnou kůlnu k uskladnění a hrábě v bytě? Já vím, chabá výmluva:-) Řešení by se našlo. Prostě hlava děravá.


Kytičky pomalu vylézají ven.


Ta chvilka na zahradě se opravdu vyplatila. Kuba sebou stihl praštit do rozbahněné trávy a Bára, ta se solidárně natáhla  vedle něj. Pak ještě proběhl sněhem a poté mokrým záhonem. No co, boty se umyjí, prádlo se vypere, hlavně, že si to oba dva užili.


Našli jsme i oříšek, šaty pro Popelku v něm ale nebyly. Když jsme ho doma rozlouskli, byl prázdný. Krásná slupka, ale uvnitř prázdno, kolikrát je to tak i v životě?


Už se těším, až se půda vysuší a my tam budeme trávit víc času. Na šnůrách bude vlát pověšené prádlo, slunce bude svítit a já se budu hrabat v záhonech. Budeme se starat o jahody. A zkusíme s dětmi letos zasadit třeba hrášek. Nebo něco jiného. Budu pozorovat koloběh života a přírody a budu se těšit z toho, jak jim ty sazeničky rostou. Doufám, že děti to nadšení budou sdílet se mnou.

Dodatek: od manžela nadšení už nečekám, neb jeho vztah k zahradničení znám a není vřelý :-)

pondělí 22. března 2010

Svůj širák..

Něco z momentek před chystáním do postýlky. Bára ještě večeřela, zatímco Kuba už dojedl. Přišel do obýváku a popadl můj slamák, který mám už léta letoucí z jedné krásné dovolené a děti s ním tady teď blbnou, a tak mi to nedalo. Plusem je, že zatím ještě neumí házet tak hrozně strojené a nepřirozené obličeje jako ta starší (tu nejraději fotím, když se do objektivu zrovna nedívá), prostě se tváří relativně normálně, i když někdy hrozně vážně:-).


Tuhle závěrečnou prostě musím.


Model v  "celé své kráse" a vypůjčených papučkách :-)

sobota 20. března 2010

Jaro, vítej k nám


Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: 
je čas rození i čas umírání, 
čas sázet i čas trhat; 
je čas zabíjet i čas léčit, 
čas bořit i čas budovat; 
je čas plakat i čas smát se, 
čas truchlit i čas poskakovat; 
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, 
čas objímat i čas objímání zanechat; 
je čas hledat i čas ztrácet, 
čas opatrovat i čas odhazovat; 
čas roztrhávat i čas sešívat, 
čas mlčet i čas mluvit; 
je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.

Kazatel 3,1-8  

pátek 19. března 2010

V cizích botách

Moc rád v nich chodí. Nevadí mu, že jsou o pár čísel větší, nemá s tím sebemenší problém. Nejčastěji jsou po ruce Bářiny papuče a ona se pak zlobí, že jí je Kuba bere, i když po bytě stejně lítá většinou bosa. Ale tohleto je mnohem lepší úlovek, no posuďte sami. Rozlišování "levá, pravá" ještě vázne, ale to dopilujeme:-)


A ještě jeden kousek se mu tento týden povedl. Pro začátek musím uvést, že bydlíme v patrovém domě. To odpoledne jsme vyrazili do obchodu. Otevřela jsem dveře od bytu, že se obujeme a půjdeme (botník máme na chodbě), ale došlo ještě k nějakému nedorozumění s Barunkou, a tak jsem to s ní řešila, ať si pospíší, že budu zamykat, že odcházíme. Na tu chvilku, opravdu chvilku, co jsem věnovala pozornost jenom jí, Kuba vyběhl do chodby, nazul si moje nešněrovací botasky č. 39 a sešel po schodech dolů. Našla jsem ho dole u  vchodových dveří, se smetákem v ruce, vysmátého jako sluníčko. Vůbec netušil, že mně se v tu chvíli málem zastavilo srdce a krve by se ve mně nedořezal při pomyšlení na to, co se mohlo stát.  Díky Bohu, že nestalo. Do schodů i ze schodů  Kuba chodit umí, a to sám a dobře. Přesto škobrtnout může někdy každý, těch starých kamenných schodů tam máme čtrnáct, takže je to výška a v těch velkých botech... Někdy stačí jen mžik. S dětmi prostě není opatrnosti nikdy nazbyt.

čtvrtek 18. března 2010

Putování za jarem



Haló, jaro, jsi tam?


 kvetoucí skalka

 

i na zvířata už leze :-)

 

první sněženky u školky


Šlapej, brácho, ať ho dostihnem!


 I když zima ještě vystrkuje drápky... 

 
našli jsme ho!

Bylo slyšet ve zpěvu ptáků, v zurčení potůčku bublajícího mezi zbytky sněhu a suchou trávou, cítili jsme ho ve svěžím, i když ještě chladném zavanutí větru. Mohli jsme ho spatřit v rašících pupenech na větvích stromů a sem tam z hlíny stydlivě vykukujících prvních jarních květů, dotýkalo se nás slunečními paprsky a smálo se na nás modře jako ta obloha nad naší hlavou. Čarokrásné.

Pohoda


Už se mi to dlouho nepoštěstilo. Naložit se jen tak do vany s horkou vodou a užít si pěnovou koupel. I když neromanticky za bílého dne a s občasnou asistencí mého malého muže, který nakukoval zpoza závěsu a ubíral mi pěnu, ale užila jsem si to stejně. Naposledy, když jsem se o něco podobného pokusila večer, tak se vzbudil šmudla s brekem a počínající rýmou a místo relaxační koupele jsem si rázem užívala půl probdělé noci s ním. 

Pro příště si představuju toho chlapa poněkud staršího a romantickou koupel za svitu svíček, do toho nějaká příjemná hudba ... A děti raději u babičky, aby se náhodou nevzbudily:-)

Ale co, nemusí vždy pršet. Stačí, když kape. A co by byl život bez snění....

úterý 16. března 2010

Už se blíží


Zima už to má za pár a jaro klepe na dveře. Tak jen doufám, že má po ruce ty správné klíče. Ráno to u nás totiž vypadalo takhle:


Při pohledu na tuhle fotku mi naskakuje, že do konce března bych měla zaplatit za svoz odpadu za letošní rok.


 Nu což. Moje rada nejen pro dnešek zní: S optimismem jde všechno líp. A tenhle šmudla malej ho má na rozdávání. Čerpán od něj...

Po svém

Jen momentka, pro mne má ale velkou hodnotu. Nakoukla jsem z obýváku a nevěřila vlastním očím. Jen jsem stihla vytáhnout foťák a cvaknout, jak dává nahoru poslední kelímek, snad jsem ani nestihla pořádně zaostřit, fakt to byl mžik.
S Barunkou jsem se věnovala různým činnostem, jako stavění komínů, vkládání tvarů, puzzle, leporela, byly jsme doma spolu samy a bylo spousta času, první dítě a taky je fakt, že ji to bavilo už odmalička. Komín stavěla, ještě jí ani nebyl rok. S Kubou jsem to zkusila párkrát a vidouc jeho nezájem, moc jsme tomu  učení nedali. Podepisuje se na něm totiž vliv staršího sourozence. Hraje si s legem, staví dřevěnou vláčkodráhu, jezdí s traktorem, chová panenky a krmí je, ale obyčejný komín postavit neumí. Proč taky, když hrát si s velkou ségrou je daleko zábavnější?

 Dnes je to poprvé, co Kuba sám postavil komín. Myslíte, že když jsem přišla do pokoje a chtěla, aby ho zkusil postavit znovu, tak to udělal? Ani náhodou:-). Takže mamko, klidně se stav na hlavu, já se to všechno naučím, až budu chtít. Udělám si to jako vždy - po svém.

sobota 13. března 2010

Podobenství o milosrdném Samaritánovi


 Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ 
Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ 
On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.“ 
Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ 

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“
Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ 
Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ 
 Lukáš 10,25-37

Pane, dej, ať nejsem tou, která obejde potřebného bez povšimnutí a nechá trpícího bez pomoci...

čtvrtek 11. března 2010

Do boje!


Už od včerejšího dne se o mne pokouší nemoc. V hlavě mi buší asi milion trpaslíků svými maličkými kladívky, zimnice i přes dva svetry neustává, zarudlý krk a bolest při každém polknutí. Dnes se přidala celková slabost a bolest kloubů. 

Když už je mi fakt zle, tak si dělám tenhle lektvar. Není sice moc dobrý, ale na bolest v krku účinný. A určitě  likviduje bacily nejen v krku. V prapůvodním receptu byl pouze česnek a vroucí voda. Já ho dělám takhle:
3dcl vroucí vody, 2 stroužky česneku rozetřít, šťáva z jednoho citronu, pro zvýšení poživatelnosti lze dosladit čajovou lžičkou medu.
Dnes jsem ještě přidala louhovat kousek zázvoru, protože byl zrovna v lednici.

Ptáte se, jestli zabírá? Vyzkoušejte:-)

Čerstvý česnek působí mimo jiné jako účinná prevence proti nachlazení, virózám a chřipce a má antiseptické vlastnosti. Zázvor taktéž zmírňuje příznaky nachlazení a chřipky a má protizánětlivé účinky. Takže, pokud na vás také něco leze, přidáním česneku či zázvoru do svého jídelníčku určitě nic nezkazíte.

V krku už mne bolí mnohem míň. Jediné, co nedoporučuji, je pít tento lektvar na lačný žaludek, jako jsem to udělala dnes ráno já. Nemusel by to totiž zvládnout. :-)

pondělí 8. března 2010

Už vím


Už vím co znamená mít srdce vedví...

Už vím jaké to je 
chtít milovat a přitom nemoci...

Už vím jaké to je
tak přetěžké, že raději chci nebýt... 

Už vím jaké to je
chtít pod závojem mlhy se skrýt
ať nevidíš mé slzy rozpolcení, bolesti...

Už vím jaké to je mít srdce vedví
v tu chvíli je tak křehké jako pápěří...

Kdo nepoznal ten nepochopí
a sytý hladovému nevěří...

neděle 7. března 2010

Padesát pět


K takovému číslu jsme se dopočítaly dnes s Bárou. Snad zůstala některá opomenuta v tmavém koutě, nicméně toto jsou všechny želvy,  co s námi doma přebývají, které jsme našly. A proč vlastně želvy? Těžko se to vysvětluje, možná že jsem se pro ně svým způsobem rozhodla už tehdy, když jsem dostala svou úplně první.

Ke spoustě z nich se váže nějaký příběh, nějaká vzpomínka. Třeba ta hebká, plyšová, vpravo nahoře. Tu mi dovezl M. z Belgie. Tu vyřezávanou, co je úplně vlevo dole, jsem si přivezla z naší první společné dovolené, ze Sardinie. Do té velké keramické ukládáme kovové dvacetikoruny. Želva s kývací hlavou, tu jsem si do sbírky koupila sama (stejně jako pár dalších). Nemohla jsem prostě odolat, vypadala jako živá. Hlava je na háčku, a tak z ní děti s oblibou činí želvu bezhlavou. Látková želvička plněná nejspíše pískem mi připomíná kamarádčinu svatbu. Zakoupila jsem ji tenkrát na místě, kde měli hostinu. Další keramická, s velkýma očima, moje památeční. Vzpomínka na naši opravdovou, živou želvu. Sdílela s ní terárium. Trochu zvláštní, knoflíková želva - donesla jsem si ji ze střední průmyslové škole textilní, kde jsem tenkrát měsíc zastupovala za nemocnou učitelku anglického jazyka. Dnes, vědouc, co to obnáší,  bych do toho nešla, ale zkušenost to byla k nezaplacení. Malovaná, vyřezaná ze dřeva, dárek od mojí sestřičky k narozeninám.  Keramická s ulomenou hlavou(práce dětí), kterou pořád nejsem schopna slepit. A ta zelená plyšová, co má na zádech malé želví miminko, které když se natočí, tak hraje ukolébavku? Tak to už děti ulomily, ale hraje pořád. Hrála Barunce, když byla malá a teď hraje i Kubíkovi. Dostala jsem ji k narozeninám, když jsem čekala naši prvorozenou. Vždycky se musím smát, když si vzpomenu, jak mi manžel vyprávěl, když byl v tom hračkářství a paní prodavačka se ho  zeptala, pro jak starou holčičku to vybírá.  Jemu bylo v tu chvíli trapné jí říct, že je to dárek pro  (pětadvacetiletou) manželku, a tak řekl, že pro pětiletou :-).

Padesát pět. Málo nebo moc? V našem bytě je už tak dost málo místa pro nás, natož pro želvy. Proto se ani moje sbírka nijak závratně nerozrůstá. Občas mne podaruje někdo blízký, který o mé zálibě ví, jindy si udělám radost sama, pokud někde objevím želvu vyjímečnou, neobvyklou, zvláštní, nicméně zároveň takovou, která mne finančně nezruinuje :-).

Jen tu moji první už nemám. Protože byla nejspíš ze sádry, postupem času se rozpadla, stejně jak vztah s tím, od kterého jsem ji kdysi dávno-před patnácti lety dostala.

pátek 5. března 2010

Hledání

 Stále
hledám a nenalézám.
 Ztracena v běhu každodennosti,
 ještě jsem nenalezla
  své pravé JÁ.

...

To ON.
Nalezl Mne jednou provždy.



"Svou cestu svěř Hospodinu
doufej v něho
on sám bude jednat.“
(Žalm 37,5)

středa 3. března 2010

Kam na to to dítě chodí?

Občas si to musím zapsat. To by jeden nevěřil, co z ní někdy vypadne za "moudro".

"Hlavně se netlem do té slepé koleje!" pravila sotva dvouletému bráškovi při stavbě dřevěné vláčkodráhy. Snad chlapec pochopil, co mu tím chtěla sdělit :-). Já tedy ne.

Při modlitbě před jídlem: ...a děkuji, že můžem mít lžičky a nemusíme jíst rukama...
Jednou si vzpomněla na děti, co nemají žádné mandarinky. Ona je má totiž strašně ráda a jedla by je po kilech, a tak jí asi přišly ty, které je nemají, jako strašní chudáci.

Nedávno jsme spolu chystaly kostým na karneval do školky, chtěla jít za kočičku. Nedala si ale vymluvit červenou, flitry zdobenou, prošívanou sukýnku. Na moji větu, že kočky nemají sukně, pohotově odpověděla: "Já jsem červánková kočka, víš? Taky umím lítat. Já jsem taková divná kočka, víš?"

Při jaké příležitosti mi položila následující otázku už vážně nevím, ale rozhodně vím, že mne zaskočila.
Byla to tahle: "Tak myslíš, že mi tu nohu amputovat nebudou?"

... a ještě jednu na konec: "Dneska zaženu oheň já."  Snad po mém vysvětlení už příště použije to správné slovo - zažehnout :-).

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...