čtvrtek 21. července 2011

Den 324. Montáž


Je vymalováno a tak se pouštím do sestavování nové postele. Neodradí mne ani návod, na kterém jsou namalovaní dva panáčci (rozuměj - montujte ve dvou).

středa 20. července 2011

Den 323. Nikon 55-300mm

Dnes odpoledne vyrážím do vedlejší vsi za kamarádem, který má na zkoušku od jiného kamaráda zapůjčený Nikon 3100 s objektivem. Foťák si od něj nepůjčuji, ale objektiv mění alespoň na chvilku majitele a já mám možnost si s ním cvaknout pár fotek na společné fotovycházce.




























Šestiletá

Holčičko moje,  ty jsi teď u babičky, nemám tě tady, ale vzpomínám na to, jaké to bylo před šesti lety, kdy jsi se narodila. Věř, že na to nikdy nezapomenu, když jsem tě poprvé uslyšela zaplakat a když mi tě pak  na operačním sále na chvilku ukázali a ty jsi chytila můj prst svou malou dlaní, podívala ses na mne a mně vhrkly slzy do očí. Ale život jde dál a ty rosteš jako z vody a my jsme vděčni za všechen ten čas, společné  chvíle a jedinečné okamžiky,  které spolu s Tebou můžeme prožívat.

Tak všechno nejlepší a moc se na tebe s tátou těšíme,

Tvá máma


P.S. Jsem moc ráda, že mi děda(můj táta) poslal pár vašich fotek z prázdnin a tak sem dávám tu z dnešního dne. Moc ti to na ní s tvým bráškou sluší.

úterý 19. července 2011

Den 322. Dopis

 

Barunka bude mít narozeniny. Už šesté. A protože je u babičky, posílám jí dopis.
(Kdybych jen věděla...)

neděle 17. července 2011

Den 320. Jdeme na to!


Ráno jsme vystěhovali z pokojíčku ještě poslední, velké kusy nábytku a jde se na to. Tady je teď místa spousta, zato v obýváku není k hnutí. Dobře, že mám už na tu dovolenou sbaleno.

pátek 15. července 2011

Den 318. Večerní


Víkend je před námi a já, doufám, mám hotovo. Na dovolenou téměř sbaleno ( některé věci pořád potřebuji, jako třeba foťák, že, tak je nebudu týden dopředu balit do krosny :-). Pokoj vyklizený (až na velké skříně, s těmi sama nehnu). V obýváku se zatím k oknu dostanu :-). v neděli to bude o poznání horší. Večer vyrážím do garáže pro auto, ať si můžu přivézt toho svého chlapa. Sice přijede až zítra ráno, ale alespoň se  ještě stavuji za rodiči a nebudu muset do garáže brzy po ránu.

čtvrtek 14. července 2011

Den 317. Přípravy


Protože se bude částečně předělávat pokojíček (prvotní impuls byla potřeba přestěhovat šatní skříň z nejzazšího rohu u okna, kde vždy v zimě bojujeme s plísní), musím kompletně vyklidit, co se dá, než muž přijede na víkend z práce. A protože tu příští týden nebude k hnutí, napřed musím dobalit věci na dovolenou. Děti už máme sbalené u babičky, za což jsem ráda. Tak jdu na to.

středa 13. července 2011

Den 316. V Brně

Jednou za čas vyrážím do Brna. Ze zdravotních důvodů, pouze preventivně a pevně doufám, že to tak i zůstane.
Je to pro mne svým způsobem odpočinek, protože nejedu autem, ale vlakem. Vždycky  do Brna jezdím vlakem. Jen dnes mne čeká také autobus, kvůli výluce. Den je horký, škoda že nemám v Brně víc času a můj bráška se nemůže trhnout z práce. 
Mám to dnes za sebou. Objevila jsem novou cestu, ráda chodím pokaždé jinudy - jdu totiž pěšky). Pamatuji se na mou první pěší cestu od Hlavního nádraží, jak jsem šokovala pár jedinců, když jsem se ptala na cestu a ujišťovala, že jdu správně tam a tam. Jejich odpovědi typu: "To tady naskočte na xxx"(doplňte potřebné číslo tramvaje) a jejich údiv, nebo rovnou zděšení nad mým oznámením : "Ale já tam jdu pěšky!" To pak už nevěděli, jak mi poradit, nebo z nich vypadlo, že to je ale přece strašně daleko! Dokonce jsem zmátla i městské strážníky :-). Dnešní volnou chvilku před odjezdem zpátečního vlaku si krátím nahlížením do výloh obchodů a nákupem pár maličkostí v obchodním centru, pak si dám ještě něco dobrého k jídlu a zpátky domů.
Večer se začnou na obloze honit mraky. Má to atmosféru. Jak z obrazů starých mistrů.

úterý 12. července 2011

Den 315. Prostě jsem


Odškrtávám si:
Vyběhnout do sousední vsi.
Uklízet.
Plánovat dovolenou.
Relaxovat...

A při tom všem myslím  na děti...

 

...třeba když objevím tento Barunčin obrázek. 

Jo, a také jim zavolat!!!

pondělí 11. července 2011

Den 314. První den bez dětí

 

Je tu nějak prázdno. Ještě jsem si nezvykla. Ale na mém seznamu povinností je toho dost, takže se nudit rozhodně nebudu. Jen dneska se mi nechce nic...


Knihu mi dovezl táta, už jsem se na ni těšila, až bude přeložená do češtiny a já si ji objednám a nakonec jsem k ní přišla jak slepej k houslím :-). Přečteno na jeden zátah (ale Nick naživo je Nick naživo .-).

neděle 10. července 2011

Sama doma

Úplně. Na dlouhých čtrnáct dní. Už teď mi chybí a to odjely před pár hodinami. Tohle večerní ticho je úplně jiné než když jsou tady a spokojeně oddechují ve svých postýlkách...
Ale přeju jim to. Moc se k babičce a dědovi těšily a doufám, že si ty své první velké prázdniny užijí jaksepatří.

Den 313. Společné chvíle a nevydařené loučení

V našem malém bytě jsme se kupodivu všichni na noc poskládali (rodiče v obýváku a naše čtyřka v pokojíčku), jen v noci přišla veliká bouřka, taková už  tu dlouho nebyla. Vichr a prudký déšť mne donutily zavřít okna a blýskající se obloha vytáhnout fotoaparát. Leč takové vychytávky jako dálkovou spoušť nevlastním a marně jsem vzpomínala, jaké parametry nastavit, aby se na výsledné fotografii opravdu blesk objevil. Seděla jsem na parapetu za zavřeným oknem (viz kapky), foťák opřený o kolena, fascinovaně hleděla na tu nádheru a občas se pokusila o cvak - prostě můj amatérský prvopokus. Můj táta, kterého ta bouřka také vzbudila, ráno pravil něco o bláznech :-).


Původně jsem měla v plánu mu upéct dort k narozeninám, které bude za pár dnů mít, když už tady jsou, ale kvůli jiným věcem z toho sešlo. A tak peču alespoň čokoládové muffiny a zdobím jeden, s marcipánovým srdíčkem a svíčkou speciálně pro tátu :-). Chlapi (můj muž a můj táta) spolu s dětmi ještě vyrážejí k sousedům na třešně a já si užívám společnost své mámy. Za chvilku mi zase odjede...
Jsou čtyři hodiny, věci jsou naložené v autě a je čas se rozloučit. S rodiči, s dětmi... Ještě v autě se loučím s Barunkou a když obcházím auto, abych dala pusu i Kubíkovi, auto se rozjede (táta totiž koukal na mého muže, který mu ukazoval, jestli má volno a může jet a ani si nevšiml, že já ještě něco chci). Úplně mne to rozhodilo, až tak, že jsem se rozbrečela samou lítostí, až to i muže zaskočilo. Z mého rozpoložení už  pak bylo kousek k manželskému nedorozumění, kdy já předpokládala, že když děti odjely s rodiči a muž jede navečer zase do práce, tak si ten čas užijeme trochu spolu. No a můj muž  naopak měl v plánu ještě shlédnout závody Formule1, které jsem mu natáčela, když byli venku. Tak nějak z toho vznikla tichá domácnost a vše jsme si vyříkali, až když jsem muže vezla do práce. Díky Bohu za to, že když se rozcházíme, tak v dobrém a odevzdáváme se navzájem do Boží péče...

sobota 9. července 2011

Den 312. Na židovském hřbitově...




Sobotní dopoledne jsme jako obvykle na pobožnosti  a na odpoledne se domlouváme, že po obědě vyrazíme na starý židovský hřbitov, který je u lesa, kousek za naší obcí. Venku je krásně teplo a počasí nám vydrží až do konce. Povídáme, zpíváme. Děti si užívají hromady písku, která tu zůstala po rekonstrukci.

 

Když ostatní odcházejí, já ještě chvíli zůstávám a fotím, než začnou padat první kapky.


Ještě jdeme na návštěvu k babičce a dědovi a když už jsme na odchodu, volá druhá babička s dědou, že už jsou tady. A tak ještě chvíli společně posedíme a popovídáme a najednou je večer a musíme jít. Byl to dnes opravdu požehnaný den.


pátek 8. července 2011

Den 311. Před víkendem


Dopoledne mne čeká pohovor, ale nedělám si iluze, už jen z toho důvodu, že je to docela z ruky. Odpoledne dobaluji dětem věci k babičce. Také se stavuje švagr a odváží se postel. Večer si jedeme pro tátu, Kubík usíná už v autě při cestě zpět. Vyneseme ho nahoru a svlékneme, ani to ho nevzbudí. Dnes se spí provizorně.

čtvrtek 7. července 2011

Den 310. Krasohledění, bubliny a poslední poležení

Včerejší návštěva donesla dětem i něco k narozeninám. Krom jiného také krasohledy. A tak jsem dětem říkala, jak náš děda, když jsme byly malí, vyrobil opravdu obrovský krasohled a uvnitř byly úlomky barevných skel z nedalekých skláren. Byl tak veliký, že musel být položený na speciálním držáku, v ruce ho nešlo udržet.
Odpoledne, když šly děti na dvůr, jsem jim přinesla vylepšený bublifuk. Toho koupeného už bylo málo, přidávám tekuté mýdlo a vlažnou vodu. Bubliny  pak dlouho vydrží.



Večer ještě fotím Kubíka s Barunkou naposledy v postýlce a trochu s nostalgií vzpomínám. Byla tu s námi šest let, napřed pro Barunku a pak Kubíka. Zítra přijde rozdělat.


středa 6. července 2011

Den 309. Malé radosti


Barunce ani Kubíkovi fantazie nechybí. Jejich nápady mne vážně baví. Dnes mne zaujaly opečovávané želvičky a také bonbónový "chemický " vzorec, který vytvořila Bára. A odpoledne se jde na návštěvu k babičce. Doma jsme byli zavření dost dlouho.


úterý 5. července 2011

Den 308. Konečně venku


Po nemoci a 14 dnech, kdy jsme byli víceméně zavření doma jdeme na procházku. Děti si moc užily, a já taky, konečně jsem mohla zase fotit venku, ale pak je těch fotek moc na vkládání :-). Vpodvečer se u nás nečekaně stavila milá návštěva, švagr se švagrovou a synovcem z Liberce. Moc často se poslední dobou nevidíme a děti jsou vždycky rádi, když Honzík přijede. A létající balon nad střechami tento den nabitý zážitky krásně zakončil.

 
Zaujala nás krása květů, heřmánkové pole za farou vonělo už na dálku.
 Výlohy, naaranžované k 650. výročí obce lákaly k další zastávce.
Došli jsme k rybníkům, kde na nás čekala spousta překvapení. Napřed jsme v trávě objevili mrtvého (asi mladého) drozda a záhy na pěšině dašího živého, který, ještě nezrazen od lidí, se moc nebál a tak jsem dětem řekla, jak se k němu pomalu přibližovat, aby ho nevyplašily. Nechal nás jít, pak vždycky kousek popoběhl, ale neodletěl a nakonec se nám podařilo dojít k němu asi na metr.
 
Pak už nám zmizel v trávě, ale dětem to moc nevadilo, protože před námi byl malinový plot.

Podél rybníka, kolem zadních zahrádek dojdeme až k místní faře s kostelem.
U kříže...ač ne možná kvalitně vyfoceno, pro mne srdeční záležitost.

A od Ježíše k ježkovi - ne ne, nedělám si z vážných věcí legraci, ono to tak opravdu bylo :-). Na trávníku vedle kostela jsme ve tři hodiny odpoledne narazili na ježka, či paní Ježkovou? Hodila jsem po něm kousek kůry, aby nám nezmizel do keřů a pak jsme museli chvíli čekat, než se zase osmělí a rozvine se, což Kubíka brzy přestalo bavit a šel házet kamínky na pěšince. Ale dočkaly jsme se, ježek se nakonec opět rozbalil, zafuněl a zmizel ve křoví.
 A jde se dál. Končíme na louce za pečovatelským domem, kde se děti vždy rády zastaví a na chvíli se z nich stanou lezci a akrobaté.
 Je pomalu čas jít domů...
Opravdu nevím, co si myslely sousedky na rohu ulice, když děti takhle uviděly. A co vy, uhodnete, co dělají? :-)
 A balón na konec :-)

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...