Kristova léta...

Tak už jsou tady...33...jak ten čas letí...není to tak dávno, co jsem běhala jako malá holka po lesích a hrála si na indiány, hltala Mayovky a prožívala dobrodružství s Hochy od Bobří řeky...prožívala svou první táborovou lásku, co skončila s létem, a pak tu druhou, o které jsem si myslela, že bude navždy...než jsem potkala svého muže...osobní hledání víry a moje rozhodnutí nechat se pokřtít...osudový týden v Paříži a pak další životní mezníky...maturita, a pak na čas pryč od rodiny, přítele, ze země, kde jsem celých 18 let žila - ten rok v Londýně pro mne byla škola života, mnohdy tvrdá, ale k nezaplacení... návrat před Vánoci a pak Silvestr roku 2000 - začíná nový rok, můj muž pokleká na zamrzlé silnici, žádá mne o ruku a na obloze svítí zář ohňostrojů...naprosto mne tím dostal...na jaře svatba a na podzim se vracím do školy... pokračuji ve studiu, i když v době, kdy jsem maturovala, mne to ani nenapadlo...ale časy se mění, člověk se mění...přichází spousta životních zvratů...mnohdy se nepoznávám... a od jisté doby říkám...nikdy neříkej nikdy...jsou mnohé věci  v mém životě, na které nejsem hrdá, takové ty, které má člověk  zasunuty v tom nejspodnějším šuplíčku staré almary, ale je jich spousta, na které vzpomínám ráda...a jsem vděčná Bohu...nejen za to dobré...protože vše, co v našem životě přichází, ať dobré, či zlé, nás někam posouvá. Utváří nás. To, co se děje kolem nás a lidé kolem nás, to vše má podíl na tom, jací jsme (přesto jsme každý jedinečný originál a to mne stále nepřestává fascinovat). A já jsem vděčná za mou rodinu, rodiče, mého báječného muže a naše děti a další báječné lidi, které kolem sebe mám.

Můj muž nebyl na mé narozeniny doma. Nestihl se vrátit z práce, a tak mne ani nevzal na tu sobotní večeři jen ve dvou, kterou mi chtěl udělat radost. Přijel až v neděli ráno. Ale díky Bohu, že přijel...a že jsme spolu mohli být aspoň v neděli a oslavit jak mé narozeniny, tak Barunčin svátek i si dát s rodiči slavnostní oběd, před kterým si nás tchán...zjevně, abych na ty třiatřicátiny opravdu nezapomněla...prověřil, zda jsme psychicky odolní a rozhodl se, že houkačka a majáček rychlé záchranné služby bude to pravé .-). Spadl nám kámen ze srdce, když "postačila jen kapačka s glukózou" a zase se probral...Tyhle narozeniny si tedy zaručeně budu pamatovat. A pevně doufám, že RZS u nás nebude už potřeba.