Třináctka...

...je mé oblíbené číslo.

A zrovna v tento den před třinácti lety se začal psát náš společný příběh. Právě 19. července 1997, po povodních u nás na Moravě, jsem se chystala s partou mladých lidí  z Vysočiny odjet na dovolenou do Paříže.  Pozvala mne tenkrát kamarádka a On z nich byl ten nejstarší. V ten sobotní den před odjezdem pro mne byl jen neznámým klukem, který je zrovna na svatbě svého bratra, a proto přijede až večer. Věděla jsem jen, kolik mu je let a že se jmenuje Mirek.

A přesto, když vstoupil do dveří, bylo to prostě tam. Pamatuji si to jako dnes. Tu chvíli, kdy se naše oči střetly a já se, vlastně nevím proč, podívala na jeho levou ruku, jestli tam má snubní prstýnek. Neměl :-). Jako by to něco znamenalo. Do Francie jsem jela v autě, které řídil on a já seděla s kamarádkou vzadu. Jen do zpětného zrcátka se díval podezřele často a jeho pohled se občas střetával s mým. Když jsme se pak po čtrnácti dnech vraceli z Francie domů, seděla jsem vpředu, vedle něj a ostatní nás brali jako pár.
Když na tím vším tak přemýšlím, je to vlastně zázrak - my dva - jako voda a oheň, spolu. Ráda vzpomínám na naše první společné chvíle v Paříži, na kradmé pohledy a letmé dotyky dlaní, chůzi bok po boku a dlouhé povídání, na ten opojný pocit, kdy se vám zdá, že se vznášíte v oblacích a svět kolem je tak krásný. 

Od té doby, co jsme spolu, lásko moje, kráčeli ulicemi Paříže, uběhlo už třináct let a ne vždy bylo naše soužití lehké. Jsem ráda, že na náš vztah nejsme sami a že máme někoho většího než jsme my, který nás učí opravdové lásce a pokoře. Stále se učíme, jak být lepšími partnery. Dobrý vztah  je o kompromisech, toleranci, nekonečné trpělivosti, soucitu, pochopení, vnímání potřeb toho druhého a také o jejich naplňování. Je o odevzdání se, svěření se druhému, důvěře a odpuštění. O lásce, víře, naději. A o spoustě dalších věcí... 

Děkuju, že v tom jedeš stále se mnou... děkuju, že jsi.