úterý 20. dubna 2010

Proměny našeho života

Tak jo. Bude to osobní. Někdy to prostě jinak nejde.

Občas tak přemýšlím, asi jako každý z pisatelů blogu či vlastních www stránek, o čem vůbec psát, co ještě napsat mohu a co je pro mne už moc osobní. Když jsem se na podzim roku 2008 konečně odhodlala, založila blog a napsala svůj první příspěvek Začínám...a doufám, že hned tak neskončím..., měla jsem představu, o čem chci psát. Mimo jiné jsem v něm napsala: "Od dnešního dne chci na těchto stránkách zachycovat proměny našeho života, celé naší rodiny  i světa kolem nás,  a to nejen skrze objektiv fotoaparátu."    

Od založení blogu se toho  v naší rodině i v našem životě událo dost. Věcí veselých i těch méně veselých, chvil vzácných, hluboko v srdci uchovaných i těch osudových, kdy nad námi držel svoji ruku někdo větší než jsme my a jen díky němu tu teď ještě jsme. Je toho spousta, na co bych mohla vzpomínat. Ale o tom dnes psát nechci. Nedávno jsem při vyhledávání procházela fotky v počítači za poslední rok a žasla nad tím, co všechno jsem zachytila "okem" fotoaparátu. A díky tomu vzpomínání si opět uvědomuji, že nikdy nevíme, co bude zítra, natož za rok. Můžete mít velkolepé plány, můžete se těšit, až... Ale nikdy nevíte, zda budete mít tu možnost si je užít. Nečekejte až bude třeba víc peněz, až bude čas, až bude líp, až se to bude víc hodit... třeba nebude. Už nikdy.

I náš život se změnil. Děti rostou. Z Báry je už velká slečna, která bude po prázdninách předškolačkou. Z Kuby, tříměsíčního miminka je skoro dvouletý kluk, který právě prožívá své první období vzdoru, ale jinak je to stále mámin mazel :-). Tátu máme přes týden pořád pryč, jen můj strach o něj je čím dál větší. A já? V současné době  se nacházím někde ve vzduchoprázdnu. Nevím, jak to lépe definovat. Občas se to v životě sejde a musíte volit mezi dvěma "zly". Někdy však ve chvíli, kdy se rozhodujete, prakticky nevíte, jaké ty důsledky nakonec budou. Já se rozhodla. Projevů mé nemoci jsem se vlivem léků zatím zbavila (a já doufám, že tomu tak bude i nadále), důsledky nežádoucích účinků od nasazení léků postupně se stupňující na sobě vnímám zcela jasně. V kombinaci s mojí silně melancholickou povahou a dalšími faktory se nejspíš ještě násobí.

A proč to vlastně píšu?  Pořád ve mně převládá pocit (nejen na základě mých vlastních zkušeností), že pokud je člověk nemocný "fyzicky", tak ho lidé tak nějak více chápou a berou jeho nemoc opravdu jako "nemoc" než když se u někoho objeví problémy "psychického" rázu. Jako by si s tím nevěděli rady, protože je to tak "neuchopitelné", můžete se setkat i se zlehčováním problémů ať už ve snaze pomoci či z důvodu (na)prosté neznalosti. (Díky Bohu nejsou takoví všichni:-). Abych byla upřímná, není ještě tak zle. Aspoń si to každé ráno říkám. Jen, když už to trvá dlouho, člověka to vyčerpá. Připadáte si jak na houpačce, chvíli nahoře, pak zase dole, pořád dokola. Nejhorší je nevědět, jak dlouho ještě. Posledních čtrnáct dní jsem si připadala spíše jak na dlouhatánském toboganu, jehož ústím se řítíte stále rychleji, čekáte na dopad, ale nevíte, jestli vás na jeho konci čeká voda nebo jen chladná tvrdá betonová deska.

Představte si, že jsou někdy dny, kdy se ráno probudíte a ze všeho nejvíc si přejete, aby už byl večer a vy mohli zase spát. Protože když spíte, nehoní se vám v hlavě milion myšlenek, neploužíte se vyčerpaně po bytě a máte klid, který v domácnosti se dvěmi dětmi přes den rozhodně nenastane. Jsou dny, kdy fungujete, protože musíte. Protože je tu někdo, kdo vás potřebuje. Kdo je na vás závislý. Děti nezajímá, že nemáte náladu. Ze se vám nechce mezi lidi. Že se vám nechce vůbec nic. A tak se překonáte. Kvůli nim. A když už máte pocit, že nemůžete dál, jsou to ony, kdo vás vytáhne z toho nejhoršího. A váš muž, který vás podrží, když jste na dně. Třeba jen tím, že je. Že se vás snaží pochopit, i když vy sama se v tu chvíli nechápete. Proč se cítíte tak prázdná, vyhořelá a ač vědomě nechcete, zraňujete druhé, protože je vám  zle, na duši  a někdy také na těle. A stydíte se za to, že místo toho, aby děti měly doma mámu, která s nimi půjde ven a bude s nimi dovádět, zůstali už také doma, protože máma prostě neměla sílu, aby s nimi ven a mezi lidi šla. Že místo toho, aby řešila věci v klidu, stane se, že situaci nezvládne, protože mele z posledního a odnesou to potom děti. Že místo pohodové manželky čeká vašeho muže doma přecitlivělá ženská, která je věčně nabroušená a nebo je z ní uslzená troska. Nemají to jednoduché, děti ani muž.

Tak nějak zrovna teď žijeme a občas, když je hodně zle, se snažím aspoň přežít den. Nečekám už na velké věci, na úžasné zážitky, na zázraky, protože když jednou zažijete tu prázdnotu a beznaděj, jste vděčni za málo. Učím se každý den radovat ze života, i když je to občas těžké. Chytám se maličkostí jako stébla tonoucí. Bojuji. Krůček po krůčku, den po dni. A doufám. Věřím, že zas bude líp. Třeba mne to zocelí, pokud mne to nesloží. (-: 

8 komentářů:

  1. Rozumím tomu...promiń, říkala mi Aranel...ať kouknu...o stavech úzkosti není možné vysvětlit těm, kteří to nežijou skoro nic..o stavech, kdy je každý den souhrnem očekávaných aneočekávaných problémů, kdy si zmuščená duše za každý vyřešený najde druhý..znám to...po svých 42 let to žiju...a je to nesdělitelná zkušenost..protože těm, co tenhle "dar" do vínku nedostalipřipadá, že není reálný důvod..On není..a nejde vysvětlit, žae ani nejinteligentnější vysvětlení nepomůže , aby člověk tu úzkost necítil...tak strašně to znám. A cítím stebou, protože vím, že je to šíleně vyčerpávající boj...kteý zřejmě povedeme do konce svých dní..den po dni...rok po roku. Objímám tě, neznámá apřesto tak známá...

    OdpovědětVymazat
  2. Kopretinko,tak ráda bych tě utěšila,ale já to neumím :-( .Pán ano a ty to víš.Kočičko bude líp!!!Ikdyž to teď nevidíš...bude.

    OdpovědětVymazat
  3. Když jsem věděla, že nebudu moct reagovat, to ta moje práce, oslovila jsem Andy. Andy vlastně neznám, jen na chviličku jsme se setkaly a poznaly na dětském plese. Jenže já vím, že ona ví a že rozumí moc dobře co prožíváme co prožíváš ty. A tak jsem ji malinko navedla a ty se nezlobíš protože víš jak moc jsem chtěla abys cítila sounáležitost, to že nejsi sama ani v té komoře nejtemnější. Jsme tady my další, a z blogu kde vyfukujeme své nejen drobné radosti ale i starostí a tíhy je prostě patrno, že sami nejsme. Ty nejsi sama. I já svůj blog chápu jako vypouštění páry. A mám k tomu svůj důvod. Pocity úzkosti i následená deprese mne provází celým mým životem. Jen jsem nevěděla co to se mnou je. Když umřel tatínek a my blízcí jsme bilancovali jeho život, došli jsme k závěru, že jeho vnitřní život byl něčím poznamenaný, v jedné fázi jako by se zlomil. Z veselého chlapa muzikanta melancholik věčně spící a my to nikdo nechápal. Takového jsme ho tolerovali a milovali,nikoho v té době nenapadlo, že by mohla bolet duše, že by jeho život mohl sužovat démon zvaný deprese.
    Psaní svého blogu jsem zahájila pro svoji dceru, Ženu. Já nevím jestli je deprese dědičná ale u nás v rodině je zřejné, že řádí. Moje Žena stejně jako já před lety a stejně jako i ty, pocítila v době mateřské dovolené jak nezvanou ale všudypřítomnou kamarádku má. Vše je u nás nové a citlivé. Navíc jsem ta maminka dospělé ženy, žádná kámoška, které by se asi lépe otevřelo, a rada by se jistě lépe přijala. Jenže kamarádky deprese nemají. A protože vím, že ona občas nakoukne do mého blogu a čte si v něm a já jsem snad ne úplně špatný manipulátor, chci aby věděla co cítím jak mi je a jak otevřeně se nestydím popsat svoje démony. Věřím že i ona najde cestu, nakonec léky už bere a po třech měsícíh je znát, že je moc potřebovala.
    Milá moje přítelkyně, opravdu vím jak ti je a také vím, že nadcházejícím jarním sluníčkem nám sluníčko někdy nevychází, ale musíme na sobě pracovat, nestydět se proměnit tabu našeho temného kouta tak jak jsi to ty moc odvážná udělala. Moc ti děkuji, moje Blízká

    OdpovědětVymazat
  4. Dnešní den byl hodně nabitý, od rána do večera pryč a přestože děti ještě nespí, nedá mi to a musím a chci ještě reagovat.(muž to s nimi zvládá skvěle, tak snad tu chvíli beze mne vydrží) Vezmu to popořadě.
    Andypan
    děkuji moc za to, že jsi se odhodlala a takhle otevřeně jsi mi napsala.Vážím si toho. Víš, přišlo mi trochu k smíchu, když jsem četla tvůj příspěvek na začátku s omluvou, že se vlastně neznáme, což je sice pravda, ale já mám pocit, že už tě dávno znám. SIce jen z komentářů na blozích, kam chodím a kam píšeš i ty, takže vlastně o tobě nevím v podstatě nic, jen to, že tvůj blog je přístupný jen tvým blízkým a z tvých komentářů vnímám, že tvůj život není snadný, a tak když jsem uviděla tvoje jméno, přišla jsi mi vlastně jako stará známá, přestože se neznáme.
    Asi nejsem schopna a snad ani nechci konkrétně popisovat všechny své ps.problémy, kvůli tobě jen píši, že úzkostné stavy se mne tolik netýkají(snad občas, výjimečně), jako ta deprese.
    A tak nějak vnímám, že to první je daleko horší, komplikovanější a složitější. Bojuješ s tím dlouho, ne jen krátce, jako já. Jak jsi psala, je to v podstatě napořád. Depresi tak (aspoň zatím) nevnímám. Vím, že se může vrátit, ozvat se znovu, ale věřím, že bude líp a už to tak zůstane. Držím moc pěsti, drž se, hodně sil.

    Miško,
    není pravda, že neumíš potěšit. Děkuji za tvoje komentáře i za nabídnutou podporu, moc to pro mne znamená. Budu ráda, když se někdy třeba setkáme i osobně, když bydlíme vlastně "kousek" od sebe:-)jestli teda budeš mít chuť a zájem:-)
    Víra pro mne moc znamená, bez ní bych na tom byla mnohem hůř, vím to, Bůh je má naděje a drží mne nad vodou za všech okolností.

    Aranel,
    děkuji i Tobě moc za tvůj upřímný, otevřený a milý komentář. O tatínkovi, o Tobě i dceři. A jsi mi o to blížší. Vlastně si tak nějak uvědomuji, že Žena,jak jí říkáš(líbí se mi to) je asi tak nějak stejně stará jako já,(myslím, že jsi taky psala o jejích narozeninách)( a tohle mne pořád nutí Ti vykat:-)))mám v tom zmatek. Nekdy mi přijde, že žiju dva životy. Navenek člověk vystupuje docela jako pohodový, snad i veselý, spokojený člověk,( i když je vám tak hrozně zle), a to spousta lidem stačí.Ano, přetvářka, na tu chvíli to je, těžko si představit, že by pochopili všichni tyto stavy, když to nejde se přetvařovat, raději uteču:-), když to jde. Vnímaví lidé na druhý pohled vidí)Děkuji za ně. Naučila jsem se řvát potichu. Žel, rodina to odnáší nejvíc, protože tam se člověk většinou nejvíc otevře.
    A k těm lékům-prozatím jsem bez nich, nicméně vzhledem k blízké konzultaci s Dr. se uvidí. Otázka vlivu mých léků současných a případná kombinace s dalšími. I přes všechno toto jsem založením realista a ne pesimista, což si myslím, že je velké plus.
    Omlouvám se za délku, už raději končím, přestává mi to myslet. Jsem fakt dost unavená a reportáž z dnešního určitě bude. Jen jsem teď neměla sílu ani na ten blog. Mám tu pořádné resty.
    Přeji vám všem pohodový víkend.
    Janka

    OdpovědětVymazat
  5. Ještě jednou pro AndyPan
    (omluva za lehké zkomolení tvého nicku - to velké písmenko.-)
    A Jamese Herriota jsem už dlouho nečetla, ale taktéž ho řadím mezi mé velké oblíbence. Četla jsem ho nejvíce v době, když jsem chtěla být co jiného než samozřejmě veterinářka.
    Ošetřovatelka nosorožců je mé dávné nenaplněné přání:-)

    OdpovědětVymazat
  6. kdž mi napíšeš mail na benesova.andy@gmail.com. svůj mail, zpřístupním ti blog..a nejsou tam jen depresivní příspěvky, tak se neboj:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za návštěvu na mém blogu ....
    ano je to malované barvičkama na tmavý textil. Pokud bys potřebovala poradit napiš mi na mail tomas.kopacek@centrum.cz

    OdpovědětVymazat
  8. Milá Kopretino, tohle je první příspěvek, který jsem tady, mohu-li napsat u Tebe přečetla. Opravdu mě moc oslovil, depresí totiž před lety onemocněla moje maminka, vím tedy, že žít s ní není lehké. Taky vím jak myslíš to zlehčování psychického postižení, nemoci...S Járou to zažíváme každý den. Vždyť chodí, sedí, má nohy, ruce, tak proč "nefunguje" tak jako ostatní?
    Přeji hodně sil a myslím, že děláš dobře, že o svých pocitech píšeš. Drž se!

    OdpovědětVymazat

Ať už jste se sem dostali jakkoli, pokud se Vám zde líbí, Váš komentář mne vždy potěší :-).
Krásný den přeje
Kopretina

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...