(Ne)obyčejný ráno

Ráno se budím příliš brzy, a to se mi nevyplácí. Usínám znovu a upadám do spánku hlubokého natolik, že neslyším ani zvonění budíku nastaveného na sedmou. Probouzím se sama o něco později než bych si přála, obě děti tvrdě spící, což nebývá zvykem. Většinou jsou mým budíčkem ony, mnohdy ještě před tím elektronickým. Budím Barušku, že je třeba pospíšit si do školky. Docela problém, nakonec to nechávám být a domlouváme se, že vstávat nemusí, že zůstaneme dnes doma. Fajn. Můžu se znovu zachumlat pod peřinu a ještě si chvilku zdřímnout, než se vzbudí i mladší. 

Po chvilce ale slyším Barunku, že slézá z postele a že už spát nebude. Je tak hodná, že mne nechá ještě asi půl hodinky odpočívat, sama se i obléká, což mne potěší, protože mnohdy lítá po bytě v pyžamu, pokud ji nenaženu se převlíct, a i v kuchyni se sama obslouží. Pak už se budí i Kubík, Barunka mu pomáhá z postýlky. Oba dva spolu chvilku řádí a pak jde Kubík za mnou  a se slovy "Ohžát" se dere ke mně pod peřinu. Pak mi nese dvě panenky a zakrývá je taky peřinou, asi aby jim nebyla zima. Samozřejmě mi nezapomene podat můj mobil, jak je jeho zvykem, všichni tři chvíli blbneme v posteli a pak přijde to překvapení.

"Mami, vstávej. Vstávej, mami!" opakuje můj malý klučina (slyším to od něj dnes poprvé, slova začal spojovat nedávno) a ručičkou mi zároveň odhrnuje peřinu z těla. Nevinnému a zároveň šibalskému pohledu jeho modrých očí  a žadonícímu hlásku se nedá odolat. No můžu já ho zklamat? Tak konec snění a vzhůru do nového dne:-).