O ztracené existenci a plánech neplánech

Potřebuji léky. Svou každodenní dávku. A tak ještě v pondělí volám do ambulance, že jsem paní X.Y. a říkám sestřičce, že potřebuji napsat recept a že si ho mohu vyzvednout až zítra. Není problém, zítra si mám přijít. Fajn.

Je úterý a odpoledne jedeme s Kubulou do města. Pro recept. Plán je následující:

Autobus odjíždí ve 13.10. Příjezd do města  ve 13.40. Předpokládám, že dítě bude v autobuse ukolébáno k odpolednímu spánku.

Cesta kočárkem do ambulance k nemocnici trvá dle mého propočtu 15 minut.

Výtahem do prvního patra, převzetí receptu a opět výtahem dolů zabere cca 5 minut.
Cesta do lékárny na náměstí 10 minut, 5 minut v lékárně a z náměstí na autobus počítám také 10 minut.

To znamená, že vše vyřízeno ve 14.25 hodin.
Autobus zpět jede ve 14.35
Později jet nemůžeme, protože musíme vyzvednout Báru ze školky před tím, než ji zavřou – tu školku, ne Báru:-)
Dojít do lékárny na náměstí, protože do města se hned tak zase nedostanu a pak na autobus, na to těch zbývajících třicet minut bohatě stačí, i kdyby v lékárně byla fronta. Super, říkám si, to zvládnem.

Jo, jo, znáte to, člověk míní...

Po obědě vyrážíme na autobus. Plán narušuje hned zkraje dítko, ze kterého padá únava zároveň s okamžikem, kdy koutkem oka zahlédne "bus". Spánek se nekoná. 

Cesta tam se trochu protáhne zdržením se čekáním na zelenou při přecházení křižovatky. 2x. Pak při tlačeni sporťáku kalužemi a rozbředlým sněhem. Holt jsem si vybrala špatnou stranu cesty...

Do ambulance přicházíme úderem 14. hodiny. Dobrý, říkám si, to ještě jde a klepu na dveře ordinace. Otevírá mně známá sestra(zastupuje, není to ta, se kterou jsem včera mluvila po telefonu). Říkám jí, že si jdu pro recept a hlásím svoje jméno. Sestřička probírá hromádku vypsaných receptů a pak to přijde.
"Jak že se jmenujete?" Opakuju ještě jednou své jméno. Dívá se znovu a pak říká:"  Ne, žádný recept tady napsaný nemáte." Pak mne překvapí následujícím dotazem, který položí takovým tónem, že by méně jistý člověk snad i zapochyboval. "A vy ste už u nás byla? Jste naše pacientka?" "Samozřejmě." Odpovídám. Co to je za dotaz? Ptá se ke komu chodím, a tak jí říkám jméno lékaře. Vysvětluju, že jsem  včera volala a domlouvala se se sestrou. Ano, ano, už si vzpomíná, prý ten recept vypsat nemohli, nenašli totiž moji evidenční kartu. Prostě neexistuju. Najednou chápu. Proč mám  ale ten pocit, že být to jinde než v nemocniční ambulanci, kde se věčně střídají lékaři i ostatní zdravotnický personál, nestalo by se to? Zatímco sestra znovu prohledává kartotéku, loupu nespokojenému dítku, sedícímu v kočárku, v čekárně banán. Rezignovaně kontroluji čas. Vracím se, dveře nechávám pootevřené kvůli dítku. Sestřička si nakonec vzpomene i na to, že jsem u ní byla na vyšetření. Dávám jí plus. Mezi tím množstvím pacientů... přeci jen je to už nějaká doba.
...
Sláva. Tak už je jisté, že sem patřím. Rodné číslo to jen potvrdí. Ještě že žijeme v době technického pokroku. Z počítače jsem ještě nezmizela. Moje "ztracená existence" byla znovu nalezena(alespoň v elektronické formě). Jsem velmi zvědavá, zda a kdy se objeví její papírová podoba.

S receptem v ruce místo ve 14.00 se ocitám před nemocnicí ve 14.15. V lékárně se naštěstí fronta nekoná. Autobus jsme stihli. Jen tak tak, ale stihli. Dítko si zjevně užívá přeplněného autobusu a odpadá až po příjezdu domů.

Ještě si tak někdy budu něco plánovat!
:-)