Na Svatého Valentýna...

...Léta Páně 1926 se ve Vídni narodila moje babička. Už odmalička to neměla v životě snadné, jako roční batolátko po narození svých sester, dvojčat, putovala na výchovu na Moravu k nevlastní babičce, kde byla asi do tří let. Poté pobývala nějakou dobu s rodiči a sestrami ve Vídni, pak následoval  znovu pobyt na Moravě, kde byla asi do osmi let. Ve Vídni pak chodila do školy,  studovala i Obchodní školu, což jí pomohlo později při hledání lepšího zaměstnání. Povídala nám o svém dětství, o válce,  i o tom, jak jako děti jezdily na pobyty na zotavenou. Její rodiče byli ve spolku vídeňských Čechů, který tyto pobyty organizoval, a tak nám vyprávěla , jak byla na Moravě u řezníka a sedláka, kde za pobyt a stravu pomáhala s prací, hlídat děti, pást krávy, seno obracet, prostě vše, co bylo třeba. 

Dodnes si pamatuji historku z válkou zmítané a bombardované Vídně, kdy  nebylo co jíst a měli takový hlad, že hledali na smetišti zbytky jídla. Jejich maminka v dobré víře, že našla kost, ji vařila na polívku, a nakonec, když ani po dlouhé době varu žádná mastnota z ní nebyla, zjistila, že to je kus sádrového rámu z obrazu. Opravdu si tu situaci v dnešní době blahobytu asi nedokážeme představit, jaké to muselo být tehdy hrozné. 

Po II. Světové válce moje babička i se svými sestrami odešly do tehdejšího Československa na Moravu. Babička se svým vzděláním našla práci  v kanceláři v městské nemocnici.  Když se jim naskytla možnost získat domek v rámci osidlování pohraničí,  přestěhovali se všichni společně - ona, její dvě sestry a jejich rodiče - dále na severní Moravu na venkov. I zde uplatnila své znalosti  a opět našla práci v blízkém městě v kanceláři. Později se seznámila s dědečkem a po svatbě se po čase i oni dočkali rodiny.  Napřed se jim narodila holčička a pak chlapec, můj táta. Nicméně babička s nimi byla doma víc jak deset let, a potom už se do kanceláře nikdy nevrátila, ale pracovala jako uklízečka.

I když babička zemřela ještě když jsem byla malá - bylo mi necelých deset let, spoustu věcí jsem zapomněla a spoustu věcí o ní nevím, mám v hlavě útržky vzpomínek na ni, některé tak živé, jako by to bylo včera.

Moje babička byla věřící, tichá, moudrá a pracovitá žena. Ráda hrála na klavír a ještě raději zpívala. Nikdy nezapomenu, jak sedíme s bráškou na jejím klíně a na říkanku: Takhle jedou páni,... , jak s námi rajtuje :-).  A tuhle písničku, kterou  teď zpívám já svým dětem, když už ji nemůžou slyšet od ní.  "Auto, auto, ty nemáš koníčky, auto auto, zapřáhni je přec. Dítě, dítě, já nemám koníčky, protože já bez koníčků rychleji jezdím."  Pamatuji, jak si  s námi ráda hrála i stolní hry. Moc ráda  měla přírodu a zahradu, kde si vždycky odpočinula při rytí a pletí záhonků. Věnovala se ručním pracem. A když máma musela do práce a já s bráškou do školky, tak nás každé ráno s dědou vypravovala a v zimě nám nahřívala oblečení nad elektrickým topením.

Zrovna minulý týden jsem si psala s rodiči a maminka mi poslala dvě básně, které  napsala právě babička. Našel je děda, když dělal pořádek v pokoji. Nevím, jestli babička napsala jenom tyto dvě básně nebo jich bylo víc. Ale je z nich znát její cit pro krásu, poezii, je v nich moudrost i pokora, láska k přírodě, člověku i Bohu. Když jsem si je pročítala, vybavily se mi znovu všechny ty zážitky z dětství a vzpomínky na babičku.

Někdy se v našich v životech objeví lidé, na které se nezapomíná. Važme si jich a řekněme jim,  jak je máme rádi, projevujme jim svou lásku, dokud jsou tady s námi, protože je to velký dar.

  V mém srdci navždy zůstaneš Babičkou s velkým B.