Co nebylo v plánu

Měli jsme jet o víkendu na Moravu. V sobotu ráno do Olomouce - já na školení, kde se uvidím s mámou a muž s dětmi zase do modlitebny a po pobožnosti budou u mojí sestry. Tam taky předáme děti, které budou u babičky na týden na podzimních prázdninách a pojedeme s mužem domů. Takový byl plán. 

Ve čtvrtek volám muži a zjišťuji, že jede ještě do Německa a v pátek ráno tam bude teprve skládat a neví, zda se vůbec stihne vrátit. Moc nadějně to nevypadá. Vidina toho, že bych musela jet sama, mne ani trochu netěší. Zvažuji možnosti a vychází mi, že bych musela jet už v pátek odpoledne až k rodičům (takže čtyři hodiny cesty), abych nejela v sobotu v šest ráno.

Já ale věřím, že je tu někdo, kdo nás vede, kdo nám pomáhá...vím, že mne slyší a vyslýchá mé prosby,  vím, že On ví...mockrát jsem se o tom už přesvědčila...prosím ho, pokud to vidí stejně jako já, ať se muž vrátí a já nemusím jet sama a babička se kvůli tomu stresovat... v pátek už vím, že pojedeme všichni.
Dalším bonusem jsou peníze, se kterými jsem vůbec nepočítala a které jsem nutně potřebovala, protože s prázdnou nádrží bychom daleko nedojeli a za dvacku v peněžence se moc benzínu nepořídí. Další vyslyšená prosba.

A pak ještě jedna, do třetice všeho, taková soukromá. Díky, Bože! 

V plánu nebylo, že Barunka onemocní, takže nebudu mít ani čas si popovídat se sestřičkou nebo se s mužem projít noční Olomoucí. Nemocné dítě si žádá maminku, a tak se s mužem nakonec rozhodujeme, že pojedeme k mým rodičům (je to blíže, než jet domů na Vysočinu) a zítra se uvidí, jak na tom Barunka bude. Pokud jí bude hůř, prostě se sbalíme a pojedeme domů i s dětmi.
Nedělní ráno je sluneční a B. je plná energie , i když je mi jasné, že zdravá není. Krk, rýma, vypadá to na nějaké nachlazení. Hodně zvažuji, jestli děti nechat nebo ne. Moc se k babičce těšily, a teď tohle. Nakonec se rozhodneme to risknout. Já mám povinnosti, a stejně by Barunku i tady musela hlídat druhá babička, do školky nemůže. Vím, že moje máma to zvládne. I když pár slziček při našem odjezdu ukáplo, když jsme po návratu večer s dětmi telefonovaly, bylo z jejich povídání poznat, že si to tam užívají. Barušce už je prý lépe, říkala dnes máma. Jsem za to moc ráda.