Někoho zmohla jarní únava a mně to naopak táhne na zahradu. No, použít výraz "zahrada" pro ten náš pronajatý roh kousek pozemku za domem je možná nadsazené (zahrada za domem je, ale my okupujeme jen malilinkatý kosek úplně na jejím konci, kde několik let nic nerostlo krom obrovských trsů po pás vysoké trávy, kde pokusit se pěstovat cokoli s v půdě, jako např. mrkev či ředkvičky je naprosto zbytečné, (kdysi tam prý zeminu zaváželi kde čím) nemáte šanci, tak tu máme po různých pokusech trvale zatím jen jahody. Ty dosud odolávají i mé nedbalé péči a nepravidelným zálivkám. Doma(rozuměj, za mých dětských let) jsme zahradu měli, a docela velikou. Spoustu záhonů větších i menších, políčko brambor, velký skleník s rajčaty, paprikami a okurkami...ovocné stromy - byla jsem zvyklá na jarní přípravu záhonů, zasévání semínek, okopávání, rytí, plení a další věci, které k tomu patří, ten nekončící kolotoč, který se na chvíli zastaví, když zahradu pokryje sněhová peřina...odměnou nám bylo sklízení úrody od jara do podzimu. Musím říct, že teď, když beru do rukou hrábě či motyku a jdu na tu "svou zahrádku", tak se moc těším. Děti lítají po zahradě, já se peru s drny a plevelem a s každým vytrhnutým pýrem vypouštím z hlavy všechno tíživé, negativní, zbytečné...a nechávám prostor pro to milé, hezké, pozitivní... Čím víc makám fyzicky, tím víc jsem nabitá energií. Pro někoho dřina, mému muži zahrada vůbec nic neříká, doma to nezažil a já jsem vděčná svým rodičům, že tuhle lásku k zahradě ve mně v dětství vzbudili. A mému muži za to, že i když by nemusel, tak když je třeba, překoná se a na zahradě pomůže. Třeba s rytím. Sekáním trávy. A dokonce to vypadá, že ho to baví :-). Vážně si toho cením.
Od dětí natrhaná...
