Den 313. Společné chvíle a nevydařené loučení

V našem malém bytě jsme se kupodivu všichni na noc poskládali (rodiče v obýváku a naše čtyřka v pokojíčku), jen v noci přišla veliká bouřka, taková už  tu dlouho nebyla. Vichr a prudký déšť mne donutily zavřít okna a blýskající se obloha vytáhnout fotoaparát. Leč takové vychytávky jako dálkovou spoušť nevlastním a marně jsem vzpomínala, jaké parametry nastavit, aby se na výsledné fotografii opravdu blesk objevil. Seděla jsem na parapetu za zavřeným oknem (viz kapky), foťák opřený o kolena, fascinovaně hleděla na tu nádheru a občas se pokusila o cvak - prostě můj amatérský prvopokus. Můj táta, kterého ta bouřka také vzbudila, ráno pravil něco o bláznech :-).

Původně jsem měla v plánu mu upéct dort k narozeninám, které bude za pár dnů mít, když už tady jsou, ale kvůli jiným věcem z toho sešlo. A tak peču alespoň čokoládové muffiny a zdobím jeden, s marcipánovým srdíčkem a svíčkou speciálně pro tátu :-). Chlapi (můj muž a můj táta) spolu s dětmi ještě vyrážejí k sousedům na třešně a já si užívám společnost své mámy. Za chvilku mi zase odjede...
Jsou čtyři hodiny, věci jsou naložené v autě a je čas se rozloučit. S rodiči, s dětmi... Ještě v autě se loučím s Barunkou a když obcházím auto, abych dala pusu i Kubíkovi, auto se rozjede (táta totiž koukal na mého muže, který mu ukazoval, jestli má volno a může jet a ani si nevšiml, že já ještě něco chci). Úplně mne to rozhodilo, až tak, že jsem se rozbrečela samou lítostí, až to i muže zaskočilo. Z mého rozpoložení už  pak bylo kousek k manželskému nedorozumění, kdy já předpokládala, že když děti odjely s rodiči a muž jede navečer zase do práce, tak si ten čas užijeme trochu spolu. No a můj muž  naopak měl v plánu ještě shlédnout závody Formule1, které jsem mu natáčela, když byli venku. Tak nějak z toho vznikla tichá domácnost a vše jsme si vyříkali, až když jsem muže vezla do práce. Díky Bohu za to, že když se rozcházíme, tak v dobrém a odevzdáváme se navzájem do Boží péče...