Den 308. Konečně venku

Po nemoci a 14 dnech, kdy jsme byli víceméně zavření doma jdeme na procházku. Děti si moc užily, a já taky, konečně jsem mohla zase fotit venku, ale pak je těch fotek moc na vkládání :-). Vpodvečer se u nás nečekaně stavila milá návštěva, švagr se švagrovou a synovcem z Liberce. Moc často se poslední dobou nevidíme a děti jsou vždycky rádi, když Honzík přijede. A létající balon nad střechami tento den nabitý zážitky krásně zakončil.

 

Zaujala nás krása květů, heřmánkové pole za farou vonělo už na dálku.

 Výlohy, naaranžované k 650. výročí obce lákaly k další zastávce.

Došli jsme k rybníkům, kde na nás čekala spousta překvapení. Napřed jsme v trávě objevili mrtvého (asi mladého) drozda a záhy na pěšině dašího živého, který, ještě nezrazen od lidí, se moc nebál a tak jsem dětem řekla, jak se k němu pomalu přibližovat, aby ho nevyplašily. Nechal nás jít, pak vždycky kousek popoběhl, ale neodletěl a nakonec se nám podařilo dojít k němu asi na metr.

 

Pak už nám zmizel v trávě, ale dětem to moc nevadilo, protože před námi byl malinový plot.

Podél rybníka, kolem zadních zahrádek dojdeme až k místní faře s kostelem.

U kříže...ač ne možná kvalitně vyfoceno, pro mne srdeční záležitost.

A od Ježíše k ježkovi - ne ne, nedělám si z vážných věcí legraci, ono to tak opravdu bylo :-). Na trávníku vedle kostela jsme ve tři hodiny odpoledne narazili na ježka, či paní Ježkovou? Hodila jsem po něm kousek kůry, aby nám nezmizel do keřů a pak jsme museli chvíli čekat, než se zase osmělí a rozvine se, což Kubíka brzy přestalo bavit a šel házet kamínky na pěšince. Ale dočkaly jsme se, ježek se nakonec opět rozbalil, zafuněl a zmizel ve křoví.

 A jde se dál. Končíme na louce za pečovatelským domem, kde se děti vždy rády zastaví a na chvíli se z nich stanou lezci a akrobaté.

 Je pomalu čas jít domů...

Opravdu nevím, co si myslely sousedky na rohu ulice, když děti takhle uviděly. A co vy, uhodnete, co dělají? :-)

 A balón na konec :-)