Náročný den...

...pro mne...

snad ani ne, když pominu zdravotní problémy, táhnoucí se od začátku týdne, jsem na tom sice fyzicky hůř, ale psychicky líp, díky, díky tam nahoru, občas jsou to paradoxy, což.

...pro Kubíka...

prohlížel si  knihu o železnici a vlacích...

volal s babičkou: "Mašinky...mašinky" jiného slova se nedočkala:-)

 pomáhal mamince:-)

Tedy, šla jsem vynést koš do popelnice a šmudla se rozhodl, že mi dá do koše nový sáček(jinak to u nás dělá Barunka). Jen ta jemná motorika trochu ještě vázne. Ale snaha se cení, tak jsem ho nehubovala.:-). 

Malá svačina a pak jsme vyrazili na poštu a do obchodu a já naivně doufala, že v kočárku usne. No, neusnul. Dovařila jsem rajskou omáčku ke špagetám (ty už jsem  uvařila před vycházkou), protože Barunka si je tuhle přála. Je to její oblíbené jídlo. A když mají dnes ve školce tu besídku pro maminky...

Takže před odchodem do školky se ještě najíst... dopadlo to takhle:-)

příliš vyčerpán...odešel od stolu a...

...takhle odpadnul.

Tak jsem mu jen sundala bryndák, nasadila čepici, snesla ze schodů do kočárku,  dal na nožičky boty, zabalila do deky, protože dnes je venku fakt pořádná zima a jeli jsme do školky. Zaparkovala jsem ho vedle další spící kamarádky v kočárku a akorát paní učitelky pouštěly rodiče do třídy. Fakt jsem se těšila...

...pro Barunku...

Sotva jsme se my, rodiče, usadily (já tedy ne, stála jsem u okna) a děti nastoupily, Baruška byla hned druhá zkraje, takže kousek ode mne, viděla jsem, že je něco špatně. Usmála jsem se na ni, abych ji povzbudila, ale její zasmušilý obličejík se ještě více zasmušil a se slovy: "Maminko, mně bolí bříško" se rozplakala. Pěkný začátek besídky:-). No, my musíme mít vždycky něco extra. Tak jsem si s ní sedla a po sáhnutí na čelo zhodnotila, že bude mít nejspíš i teplotu. Na besídku jsme tam tedy zůstaly (ptala jsem se  Barušky jestli vydrží), nebyla tak dlouhá, pár básniček, pískání na flétničky a asi tři písničky, u té jedné jsem  už musela mrkat očima, abych se nerozbrečela, i když jsem tu svoji holčičku měla vedle sebe a ne mezi dětmi, které zpívaly. Nakonec každé z dětí své mamince předalo dárek...šátek, který samy barvily. Dostala jsem tento.. bude mi ladit k těm fialovým letním šatům, co jsem si minulý týden koupila... Děkuji, holčičko moje, moc se Ti povedl

a pak už následovalo pozvání ke stolečkům s pohoštěním, co děti připravily... 

...ale my už šli i se stále ještě spícím Kubou v kočárku domů, protože Barušce fakt nebylo dobře, což mi dávala dostatečně najevo. Ještě jsem narychlo cvakla tulipány (taky to podle toho vypadá, ale s brečícím dítkem se nedalo), které jim rozkvetly před školkou... Obávám se, že už se tam tento týden nedostaneme a pak už bude po kráse...

Než jsme se dostali domů (máme to opravdu kousek), bylo i po Kubově spánku, protože ho Bára svým brekem vzbudila. Ale to nevadilo. Stejně bych ho nenechala vyspávat, protože co s ním pak večer, divochem jedním:-). Se mnou do schodů nechtěl...

Doma klasika. Převléct, změřit teplotu (zvýšená) a pro jistotu taky rostlinné uhlí, na bolavé bříško. Preventivně, doufám, že nezačne taky zvracet.  A čaj. Držet mladší dítko od toho staršího, nemocného. Prostě, chce si se ségrou hrát, ale taky začíná už být malý provokatér a umí ji pěkně pozlobit, když chce. Preventivní hladovku pro starší,  mladšímu večeři, večerníček, sprchu, znovu další tabletu rostlinného uhlí a teplota se šplhá nahoru, ale 38 není tak moc, srážet ji nehodlám, tělo se potřebuje bránit nemoci. 

Zatahuji v pokojíčku roletu, pokládám Kubíčka do postýlky, Barunku vedle na moji, kdyby jí náhodou bylo v noci špatně, ať nespí nahoře, tam budu dnes spát já...ještě se s nimi modlím u postýlek, potom jim zpívám na dobrou noc... Barunka si žádá pusu a Kubík ruku... takový náš rituál. A já si dnes, unavená po celém dni, moc ráda lehnu s nimi.  Ležím na zemi mezi nimi na pěnovém puzzle na dece a čekám, až oba dva usnou. Kubík, jakoby se nechtěl poddat spánku, si vždycky na chvíli sedne, vrazí si paleček do pusy a pomalu vsedě usíná. Po chvíli klesá a zašeptá mi zase tím svým hláskem... "ruku"... a pak  znovu vkládá svoji malou, buclatou dlaň do mé, je v tom něco nepopsatelného, čistá dětská láska, bezbřehá důvěra ve mne, ta samozřejmost, jistota, že ho nezklamu a já, já se cítím najednou strašně nádherně, ale zároveň cítím i velkou zodpovědnost, za to všechno, co jsem kdy ve vztahu k dětem pokazila, i za to, co ještě přijde...

Tak nějak mám z dnešního dne dobrý pocit. A děkuji Bohu, že prostě jsme... že můžeme být... takhle spolu.  A prosím o moudrost... abychom naše děti vychovali co nejlépe, abychom se uměli poučit z vlastních chyb, abychom jim byli dobrým příkladem...je toho moc. A tak prosím o sílu. Nenechat se zastrašit, zmalomyslnět... Sílu jít dál... na každý den.