Den 169. Byl to ten slavný den...

...kdy se k nám po asi třech týdnech nefunkčního větrání u akumulačních kamen (jediného to zdroje tepla v bytě) dostavil pan elektrikář i s novým motorkem. Radost dětí, když ho uviděly, neznala mezí, ostatně jako pokaždé, když se u nás zjeví nějaká postava mužského pohlaví, jedno jestli elektrikář, truhlář nebo jejich vlastní otec. Já byla nadšena neméně (ne tedy kvůli tomu, že tu mám po několika dnech opět chlapa , ale protože mají opět  nastat  mrazy). Elektrikář nebyl ušetřen zvídavých dětských otázek či přímo drsných konstatování, např. "Máš ošklivé nehty" (ach ta dětská upřímnost), a také byl dětmi pozván ke sledování večerníčku, což odmítl, byl již na odchodu a mám pocit, že si zhluboka oddechl, že to má už za sebou :-). Ani bych se mu nedivila, pokud totiž nestačily hlášky dětí, zcela jistě jsem ho dorazila já. Ve chvíli,  kdy vyměnil starý motorek za nový a chystal se připevnit kryt kamen, ze mne totiž vypadlo: "Ještě to tam nedávejte, já si to ještě vyfotím, ano? Nemám dnes ještě žádnou fotku do projektu!" Vypadal dosti vyděšeně, a tak jsem mu ve zkratce řekla, o co se jedná. Rozloučili jsme se - já lehčí o dva a půl tisíce (i přesto) - v dobrém. Mám pocit, že svoji reputaci si u něho tak jako tak už nenapravím.