Padesát pět

K takovému číslu jsme se dopočítaly dnes s Bárou. Snad zůstala některá opomenuta v tmavém koutě, nicméně toto jsou všechny želvy,  co s námi doma přebývají, které jsme našly. A proč vlastně želvy? Těžko se to vysvětluje, možná že jsem se pro ně svým způsobem rozhodla už tehdy, když jsem dostala svou úplně první.

Ke spoustě z nich se váže nějaký příběh, nějaká vzpomínka. Třeba ta hebká, plyšová, vpravo nahoře. Tu mi dovezl M. z Belgie. Tu vyřezávanou, co je úplně vlevo dole, jsem si přivezla z naší první společné dovolené, ze Sardinie. Do té velké keramické ukládáme kovové dvacetikoruny. Želva s kývací hlavou, tu jsem si do sbírky koupila sama (stejně jako pár dalších). Nemohla jsem prostě odolat, vypadala jako živá. Hlava je na háčku, a tak z ní děti s oblibou činí želvu bezhlavou. Látková želvička plněná nejspíše pískem mi připomíná kamarádčinu svatbu. Zakoupila jsem ji tenkrát na místě, kde měli hostinu. Další keramická, s velkýma očima, moje památeční. Vzpomínka na naši opravdovou, živou želvu. Sdílela s ní terárium. Trochu zvláštní, knoflíková želva - donesla jsem si ji ze střední průmyslové škole textilní, kde jsem tenkrát měsíc zastupovala za nemocnou učitelku anglického jazyka. Dnes, vědouc, co to obnáší,  bych do toho nešla, ale zkušenost to byla k nezaplacení. Malovaná, vyřezaná ze dřeva, dárek od mojí sestřičky k narozeninám.  Keramická s ulomenou hlavou(práce dětí), kterou pořád nejsem schopna slepit. A ta zelená plyšová, co má na zádech malé želví miminko, které když se natočí, tak hraje ukolébavku? Tak to už děti ulomily, ale hraje pořád. Hrála Barunce, když byla malá a teď hraje i Kubíkovi. Dostala jsem ji k narozeninám, když jsem čekala naši prvorozenou. Vždycky se musím smát, když si vzpomenu, jak mi manžel vyprávěl, když byl v tom hračkářství a paní prodavačka se ho  zeptala, pro jak starou holčičku to vybírá.  Jemu bylo v tu chvíli trapné jí říct, že je to dárek pro  (pětadvacetiletou) manželku, a tak řekl, že pro pětiletou :-).

Padesát pět. Málo nebo moc? V našem bytě je už tak dost málo místa pro nás, natož pro želvy. Proto se ani moje sbírka nijak závratně nerozrůstá. Občas mne podaruje někdo blízký, který o mé zálibě ví, jindy si udělám radost sama, pokud někde objevím želvu vyjímečnou, neobvyklou, zvláštní, nicméně zároveň takovou, která mne finančně nezruinuje :-).

Jen tu moji první už nemám. Protože byla nejspíš ze sádry, postupem času se rozpadla, stejně jak vztah s tím, od kterého jsem ji kdysi dávno-před patnácti lety dostala.