Na zahradu

Dostala jsem opravdu dobrý nápad. Vykoukla jsem dnes z okna dozadu na dvůr a zahradu a zjistila, že sníh je téměř pryč. Ještě minulý týden se schovávala pod bílým příkrovem a já si říkala, že se tam hned tak nedostaneme. A tak když jsme se odpoledne vrátili z nákupu, zavelela jsem jen k přezutí a že se půjdeme na zahradu podívat, jak to tam po zimě vypadá. Přeci jen i z dáli jsem viděla, že půda je mokrá, děti marod, včera jsme byli doma celý den, takže na žádné lítání to ještě není. Hned za dveřmi do dvora byla ještě kopa sněhu, prostě se sem  sluníčko skoro nedostane.

Zahrada je sice velká, ale náš je jen pronajatý kousek. Zkontrolovali jsme  naše tři záhony jahod . Nic jiného tam právě teď  nemáme.

No, vlastně ještě sušák na prádlo a tu houpačku, kterou jsme tam přes zimu zapomněli, a tak mám obavu, že už má své za sebou.

A zapomenuté nářadí. Ostuda. Jediné, čím bych to omluvila, že nemáme žádnou kůlnu k uskladnění a hrábě v bytě? Já vím, chabá výmluva:-) Řešení by se našlo. Prostě hlava děravá.

Kytičky pomalu vylézají ven.

Ta chvilka na zahradě se opravdu vyplatila. Kuba sebou stihl praštit do rozbahněné trávy a Bára, ta se solidárně natáhla  vedle něj. Pak ještě proběhl sněhem a poté mokrým záhonem. No co, boty se umyjí, prádlo se vypere, hlavně, že si to oba dva užili.

Našli jsme i oříšek, šaty pro Popelku v něm ale nebyly. Když jsme ho doma rozlouskli, byl prázdný. Krásná slupka, ale uvnitř prázdno, kolikrát je to tak i v životě?

Už se těším, až se půda vysuší a my tam budeme trávit víc času. Na šnůrách bude vlát pověšené prádlo, slunce bude svítit a já se budu hrabat v záhonech. Budeme se starat o jahody. A zkusíme s dětmi letos zasadit třeba hrášek. Nebo něco jiného. Budu pozorovat koloběh života a přírody a budu se těšit z toho, jak jim ty sazeničky rostou. Doufám, že děti to nadšení budou sdílet se mnou.

Dodatek: od manžela nadšení už nečekám, neb jeho vztah k zahradničení znám a není vřelý :-)