Den 289. Krize

Baruška dnes jela na kole do školky, měli totiž dopravní den. Vyzvedli jsme ji po obědě, protože nás dnes odpoledne čekala Kubu tříletá prohlídka. 

Tuhle jsem si říkala, jak máme s mužem už celkem rozumné děti. Tak dnes se mi to jaly oba dva vyvrátit. Kuba ze sebe při prohlídce nevydal ani hlásku, marně se ho pan doktor vyptával na vše možné. O následném chování obou dětí při nakupování snad raději pomlčím. A nebo ne, vypíšu ty největší perly. Už se u jejich psaní docela bavím, ale v tu chvíli jsem si připadala jako ta nejneschopnější matka na světě.

Když pominu to, že nedbaly toho, že nemají běhat v papírnictví (byli jsme tam opravdu chvilku,  šla jsem pro konkrétní věc a mám, viz foto) a nakonec se málem popraly o to, kdo hodí do krabice soutěžní lístek za nákup (už už jsem čekala, kdy ho přetrhnou vejpůl), v místním secondhandu vyžebraly bonbony od prodavačky -jo, paměť mají dobrou, vědí, že dostaly minule, a to už je docela dlouho. Kuba se vrhnul za pult jen co jsme vešli dovnitř a kdybych ho nezadržela, užuž by se pustil do prohledávání kabelky. V tom posledním obchodě  mladého pána s miminkem pobavilo, když viděl Kubu na čtyřech, jak štěká jako pejsek. No, třeba se za dva tři roky taky dočká, grrr...ne že bych mu to tedy přála. Taktéž se Kubovi podařilo, když přede mnou utíkal, narazit do hromady ozdobných krabic, následkem čehož zůstal ležet na zemi, částečně omráčen a zpola zasypán. To už nás měla v merku prodavačka a já už to také nevydržela a jedna dobře mířená přistála synkovi na pozadí. Tím to ovšem neskončilo. U pokladny chytl Kubu akutní čurací záchvat. Jako bych se před vstupem do obchodu neptala... Omlouvám se tedy prodavačce za kasou a spěcháme ven na travičku. S úlevou se vracím, že konečně zaplatím, naložím děti a jedeme domů. Paní prodavačka počítá zboží, já vytahuji peněženku, když tu vidím její pohled a slyším: "Vy máte ale opravdu šikovného syna!" Kouknu vedle a vidím, že Kuba třímá v ruce lízátko a právě se chystá ho strčit do pusy. Spustila jsem ho na chvíli z očí, když jsem vytahovala peněženku a on, vůbec nevím jak to zvládl, z pruhu deseti lízátek, které mají u kasy vystavené,  si  prostě jedno vytáhl z obalu. Ta lízátka prodávají jen vcelku, po těch deseti kusech. A tak jsem ještě navíc kupovala lízátka, která bych jinak nekoupila ani náhodou. Při vzniklém zmatku a následném řešení situace jsem naprosto přehlédla, že Barunka si do košíku vložila sponky do vlasů, přestože jsem jí řekla, že je kupovat nebudu. A tak  to vypadá, že na tom dnešním zlobení a neposlouchání děti ještě vydělaly. Nebo ne? Hádejte, kdo u nás teď nosí sponky a líže lízátka...