Den 285. Do prachu...

V pátek jsem odjížděla s tím, že jsem zajistila vše tak, aby muž neměl zbytečné starání navíc. Jen jeden úkol jsem mu dala. Utřít prach na komodě u okna do ulice (pokud máme v létě otevřeno celý den, práší se, že by jeden nevěřil),  s dodatkem, že tam má ode mne vzkaz. Žádost slyšel a odkýval.

Když jsem se dnes večer vrátila, nemohla jsem si zaprášené komody nevšimnout. Tak nějak jsem to čekala.  Přece jen ho za ty roky už trochu znám. A víte, co mi pravil? "Takové krásné vyznání jsem přece nemohl smazat!"

No, dostal mne.

P.S. Vzkaz jsem nakonec byla nucela smazat já, ale vydržel tam ještě celý týden, než jsem se k tomu odhodlala.