Od nás

Zdravíme vás před cestou, děti v klidu a já na nervy, určitě nemám vše a včera, kdy jsem počítala s pohodovým dnem před odjezdem, mi klekl počítač, nakonec funguje alespoň v nouzovém režimu, až se vrátíme, budu řešit dál, co s tím. Už jsme měli dle plánu vyjet :-), tak budu končit, pokud se nedostanu na síť, naviděnou někdy v srpnu.
Janka

Dnes vzpomínám...

... na událost, která se stala před pěti lety. Vzpomínám s láskou,  dojetím a notnou dávkou nostalgie. Na ráno, kdy ses narodila a já se stala hrdou mámou. Na chvíli, kdy jsem uslyšela poprvé tvůj křik(tenkrát jsem byla šťastná, že Tě slyším). Slýchávám ho stále, jen místo dojetí u mne teď vzbouzí trochu jiné emoce:-). Jak mi Tě donesla sestra, když jsem ležela na operačním sále a Ty ses mi podívala přímo do očí a já Tě prvně uchopila za ručičku. Pak už jsi šupajdila za tátou a já si ještě pobyla na sále. Nejspíš už odmala jsi měla svou hlavu, kterou jsi mi až do donce těhotenství tlačila do žeber a ač jsem zkoušela různé finty, aby ses otočila hlavou dolů, ani to s Tebou nehlo. Anebo to bylo dáno tvou flegmatickou povahou, kterou máš po tátovi a já si občas říkám, že jeden flegmatik mi zcela stačil a jak to se dvěma ve zdraví přežiju. Není nad to, když máte pocit, že pokud dítě neposlechne, "potrestáte" ho tím, že mu něco odepřete nebo zakážete. Ten malý flegmatik vám , navíc s úsměvem, řekne: "Maminko, víš, mně to vůbec nevadí, že...(dosaďte si co chcete!)" Pohoda, klídek..

Moc jsem si přála jako první holčičku. Na ultrazvuku mi pan doktor ve dvacátém týdnu řekl, že to nespíš na holčičku vypadá, ale pak už ses nikdy neukázala, aby se to potvrdilo. Ale já jsem si tím byla jistá, i když mi okolí pravilo, že to bude kluk:-). Narodila ses se spoustou černých vlásků a také "zlobivými" kyčlemi. A tak nás neminuly řemínky, které jsi odložila až v osmi měsících. Nožky Tě zlobily i nadále, ale už je to mnohem lepší a já doufám, že časem budou úplně v pořádku.

Jsi moje prvorozená a já jsem šťastná, že Tě máme. Vyrostla z Tebe fajn holka, dokážeš spoustu věcí a taky máš moc ráda svého brášku, o kterého se umíš moc hezky starat a mne to moc těší. Jsi zvídavá, máš  ráda přírodu  a mašinky:-), takže u nás vláčkodráha rozhodně nesměla chybět a ladem neleží. Také tě baví malování, i když talent jsi sdědila nejspíš po svém tátovi, ale tvá umělecky zaměřená matka už se s tím smířila:-). Zrovna  jsi se naučila jezdit sama na kole a začíná Tě to konečně bavit. Moc ráda zpíváš, máš velikánskou fantazii a tak si sama  vymýšlíš slova  nebo své vlastní příběhy. Doma mi taky pomáháš, kde se dá. A když se Ti nechce nebo Tě přepadne neposlušnice, vzteklína či předvádivá? Tak to pak stojí za to. No, beru to jako další z mnoha období, ze kterého doufám vyrosteš a já se zatím cvičím v trpělivosti.
Víš, občas si říkám, jestli jsem Ti dobrou mámou, někdy mám pocit, že jsme každá úplně jiná, že Ti vůbec nerozumím a snažím se Tě chápat, i když se mi to asi mnohdy nedaří. O to víc si pak vážím společných chvil, kdy cítím naše souznění. Stále se učím, hledám k Tobě cestu a stejně znovu chybuji, ale přes to všechno Tě holčičko moje z celého srdce miluji.

Třináctka...

...je mé oblíbené číslo.

A zrovna v tento den před třinácti lety se začal psát náš společný příběh. Právě 19. července 1997, po povodních u nás na Moravě, jsem se chystala s partou mladých lidí  z Vysočiny odjet na dovolenou do Paříže.  Pozvala mne tenkrát kamarádka a On z nich byl ten nejstarší. V ten sobotní den před odjezdem pro mne byl jen neznámým klukem, který je zrovna na svatbě svého bratra, a proto přijede až večer. Věděla jsem jen, kolik mu je let a že se jmenuje Mirek.

A přesto, když vstoupil do dveří, bylo to prostě tam. Pamatuji si to jako dnes. Tu chvíli, kdy se naše oči střetly a já se, vlastně nevím proč, podívala na jeho levou ruku, jestli tam má snubní prstýnek. Neměl :-). Jako by to něco znamenalo. Do Francie jsem jela v autě, které řídil on a já seděla s kamarádkou vzadu. Jen do zpětného zrcátka se díval podezřele často a jeho pohled se občas střetával s mým. Když jsme se pak po čtrnácti dnech vraceli z Francie domů, seděla jsem vpředu, vedle něj a ostatní nás brali jako pár.
Když na tím vším tak přemýšlím, je to vlastně zázrak - my dva - jako voda a oheň, spolu. Ráda vzpomínám na naše první společné chvíle v Paříži, na kradmé pohledy a letmé dotyky dlaní, chůzi bok po boku a dlouhé povídání, na ten opojný pocit, kdy se vám zdá, že se vznášíte v oblacích a svět kolem je tak krásný. 

Od té doby, co jsme spolu, lásko moje, kráčeli ulicemi Paříže, uběhlo už třináct let a ne vždy bylo naše soužití lehké. Jsem ráda, že na náš vztah nejsme sami a že máme někoho většího než jsme my, který nás učí opravdové lásce a pokoře. Stále se učíme, jak být lepšími partnery. Dobrý vztah  je o kompromisech, toleranci, nekonečné trpělivosti, soucitu, pochopení, vnímání potřeb toho druhého a také o jejich naplňování. Je o odevzdání se, svěření se druhému, důvěře a odpuštění. O lásce, víře, naději. A o spoustě dalších věcí... 

Děkuju, že v tom jedeš stále se mnou... děkuju, že jsi.

Pro Barunku

 

 Ještě pořád jsme doma a protože se blíží Barunčin "velký" den, oslavili jsme ho už teď o víkendu společně s nejbližší rodinou. A já se nakonec pustila i do toho narozeninového dortu, protože  si nějaký pěkný přála a mám radost, že se překvapení podařilo a líbil se.

Ty jsi ten první...

Jsi daleko a už tě málo vidím
a přesto že jsem vdaná už několik let,
má láska k Tobě stále trvá
a nepomine ani za dalších tisíc let.

I kdyby v světě bylo mužů
Ty jsi ten první v životě
který mne choval v náručí
a kráčel se mnou ve slotě.

Občas se možná zjevil mrak
v našem společném žití
však pro mne jsi a stále budeš
nejlepší táta na světě
to je to co mé srdce cítí.

Všechno nejlepší k Tvým narozeninám, táto!

Horko, slunce, voda...

...prostě letní pohoda. Žijeme, jen užíváme prázdnin, chodíme se koupat do lomu, děti ocení i písek a cákání v bazénku na zahradě u babičky, kde je taky fajn. Barunka už se téměř naučila jezdit sama na kole a Kuba drandí na svém koloodrážedle. Vytáhla jsem také létající talíř (frisbee). Poprvé se u toho Bára vztekala a brečela, že jí to nejde a talíř nelítá, ale už jí to jde mnohem lépe. Chytání tedy ještě musí natrénovat, no a Kubík, ten se nechytá vůbec:-), zato ho moc baví jezdit s kočárkem. 

V těch největších parnech  lenošíme doma (tedy, já si moc lenošení neužívám, snažím se vyřídit všechny resty než pojedeme na nějakou dobu pryč, je třeba pobalit věci, před námi narozeniny a svatba, je toho dost, a já si pomalu odškrtávám seznam).  I doma se najde zábava.  Spousta zábavy.  Alespoň pro naše děti. 

A já? Já v tom horku nemám elán ani k focení a docela se těším, až bude pro mne přijatelných 25 stupňů(max.). V tomhle počasí funguji nejlépe po ránu, přes den pouze ve stínu a večer po setmění.

Hodina tance

...pro začátečníky i pokročilé :-)

Jak dlouho to je...

...už si ani nevzpomínám. Kdy naposledy jsem si lehla do voňavé trávy, zavřela oči a vnímala teplé doteky slunečních paprsků, nechala se konejšit letním vánkem, naslouchala zpěvu ptáků a bzučení hmyzu... Kdy naposledy jsem ležela v trávě, prostě jen tak a propadala se do kouzelného světa snění...

Dnes, dnes jsem to tedy udělala. Nevím, co jsem čekala. Snad ten kouzelný pocit z doby, kdy jsem byla malou holčičkou či dospívající dívkou snící o princi na bílém koni, vlastně ani nevím. Jenže, v životě nic není stejné...

Už v tom nebylo tolik romantiky jako tenkrát. Tráva už mi nepřišla tak hebká, spíš nepříjemně píchala, asi jsem za ten čas zpohodlněla. Ani na snění nebyl čas. Z poklidu mne rušil hluk sousedova traktoru svážejícího seno, zpívající dcera a syn, který si mne patrně spletl s trampolínou:-). Ale přesto nebo právě proto, mělo to své zvláštní kouzlo. Kouzlo, které poznáte, až když se stanete mámou. A tak jsem zjistila další úžasnou věc. Lepší než ležet v trávě sama je ležet v ní se svými dětmi. Pro tyhle chvíle, pro ty jedinečné okamžiky, které už se nikdy nebudou opakovat, stojí za to žít.

Někdy i okamžik může být nekonečný...