Úžasný pocit. Jak je nazuji, jakoby nohy chtěly samy běžet. Ale dnes obouvám jiné, sice sportovní, ale ne přímo určené pro běh. Beru i foťák, ať mám nějaké fotky, nepředpokládám, že poběžím, venku jsou asi dva stupně nad nulou, obloha se tváří zlověstně a mně pořád zlobí kašel, který se neustále vrací. Ale jen co vylezu před barák, cítím, že nestojím o žádnou zátěž. Vybíhám schody do patra, foťák nechávám doma a vyrážím. Pryč, do přírody, jen já a samota.
Mířím za poslední domky, tam, kde začíná polní cesta a vydávám se přes kopec. Je chladno, fouká vítr, ale rychlou chůzí se zahřeju raz dva. Na chvíli mne zamrzí, že nemám fotoaparát. Půda je po dešti rozmočená. Míjím křížek s ukřižovaným Kristem vztyčený mezi dvěma břízkami u polní pěšiny. Sýkorka modřinka poskakující na větvi nad mou hlavou se, zdá se, ani trochu nebojí. O kousek dál na kraji hájku panáčkuje zajíc. Jak mne spatří, upaluje pryč. Z hájku se ozývá křik sojky. Pěšina pokračuje v lese, teď už je to jen úzká vyšlapaná pěšinka mezi stromy. Na zemi mezi jehličím je spousta šupin ze šišek i jejich zbytky. Hodovaly tu nejspíš veverky, vloni jsem je tu párkrát zahlédla. Je tu klid, je slyšet jen zpěv ptáků a šum větru v korunách stromů.
Nasávám do sebe tu atmosféru, vnímám tu jedinečnou chvíli a prostě jsem. Prostě jen jsem. Bez přemýšlení o tom, co je, co bude...
Až mne to nakonec úplně pohltí a já se na chvíli, ale jen na opravdu malou chvíli, zaleknu té samoty, té síly neopakovatelného okamžiku, svých vlastních emocí. A najednou zatoužím být doma, se svým mužem a dětmi. Jsou mojí nedílnou součástí, jsou hluboko v mém srdci a vždycky to tak bude. Mám být Bohu za co vděčná. Tento okamžik mi to zase připomněl.
Přece jen mi to nedá. Protahuji si nohy u pařezu a slyším klepání do stromu. "Strakapoud" říkám si, když pozoruji vysoké kmeny borovic, odkud se zvuk ozývá. Mám neuvěřitelné štěstí. Našla jsem a jsou dokonce dva. Končím s rozcvičkou a vyrážím. Výpadek je znát, přes zimu nohy ztěžkly a nějak se nechtějí odlepit od země (Svádím to na ty boty). Vybíhám z lesa na paseku. Nalevo asi 50metrů ode mne se pase srna. Zůstávám stát. V mžiku se vracím do dětství, kdy stopování zvířat bylo pro mne dobrodružstvím. Jsem v závětří, takže můj pach jí vítr nedonese. Jen ta moje červená bunda je tedy hodně nenápadná...ale třeba jsou srny barvoslepé, co já vím :-). Pomalu se, krok sun krok, kolem lesa, blížím k srně. Když zvedne hlavu od pastvy, zastavím a čekám, jak zareaguje. Sice zbystřila pozornost mým směrem, ale kupodivu, po chvíli pozorování se pase zase dál. Teď mne pořádně mrzí, že nemám po ruce ten foťák:-). Srna se totiž posunula k lesu a já zjišťuji, že na kraji mezi stromy na mne vystrkuje zadek...srnec. Jdu ještě blíž, ještě kousek... ale to už je na milou srnu tak akorát, ozve se zapraskání větviček a já už jen vidím, jak mizí mezi stromy. A srnec za ní. Tak si to alespoň odkrokuji na místo, kde se pásli, ať vím přibližně, jak daleko jsem od nich byla - cca 20 metrů.
A pak se rozbíhám znova. Letos poprvé, ale rozhodně ne naposledy.
Běží se s tebou moc krásně :o)
OdpovědětVymazat