PF 2012

Tři králové sice nejsme,

ale přesto vám ze srdce přejeme,

ať vás humor neopustí

a úsměv z vaší tváře nezmizí
ani v roce 2012 :-);

Děkujeme za všechna vaše milá přání ...

Když se sejde rodina...

Na oslavě babiččiných devadesátin bylo moc fajn. Od posledního velkého setkání před deseti lety se naše řady opět rozrostly :-). K vnoučatům přibyly drahé polovičky, a po nich pravnoučata. Škoda jen, že ty společné chvíle utekly tak rychle...

Hádanka

Kdeže jsme to na Štěpána byli, uhodnete?
Přejeme krásné a pohodové poslední dny roku 2011:-)

Tak jste dobří hadači, Levo i ty Mutile,  je to Mikulov.  A proč jsme tam byli, to se možná také dozvíte, ale až jindy, protože se mi teprvá před chvilkou podařilo zprovoznit PC, potvora stávkuje, právě když ho nejvíc potřebuju. Ale pěkně jsem ho vyčistila od prachu, tak snad už letos zlobit nebude. A doufám, že ani příští rok, neb jsem na něj měla dnes takový vztek, že by se mu to nemuselo vyplatit.

Nečekaný přírustek do rodiny

...se kterým jsem letos vůbec, ale vůbec nepočítala, ale radost mám z něho obrovskou :-).

Andy, asi budeš zklamaná :-). Tak tady :

Zatím se sžíváme, musím si zvyknout, že je to pevné sklo a nedá se s ním zoomovat :-), uvidíme, jak nám to spolu půjde.

Kristova léta...

Tak už jsou tady...33...jak ten čas letí...není to tak dávno, co jsem běhala jako malá holka po lesích a hrála si na indiány, hltala Mayovky a prožívala dobrodružství s Hochy od Bobří řeky...prožívala svou první táborovou lásku, co skončila s létem, a pak tu druhou, o které jsem si myslela, že bude navždy...než jsem potkala svého muže...osobní hledání víry a moje rozhodnutí nechat se pokřtít...osudový týden v Paříži a pak další životní mezníky...maturita, a pak na čas pryč od rodiny, přítele, ze země, kde jsem celých 18 let žila - ten rok v Londýně pro mne byla škola života, mnohdy tvrdá, ale k nezaplacení... návrat před Vánoci a pak Silvestr roku 2000 - začíná nový rok, můj muž pokleká na zamrzlé silnici, žádá mne o ruku a na obloze svítí zář ohňostrojů...naprosto mne tím dostal...na jaře svatba a na podzim se vracím do školy... pokračuji ve studiu, i když v době, kdy jsem maturovala, mne to ani nenapadlo...ale časy se mění, člověk se mění...přichází spousta životních zvratů...mnohdy se nepoznávám... a od jisté doby říkám...nikdy neříkej nikdy...jsou mnohé věci  v mém životě, na které nejsem hrdá, takové ty, které má člověk  zasunuty v tom nejspodnějším šuplíčku staré almary, ale je jich spousta, na které vzpomínám ráda...a jsem vděčná Bohu...nejen za to dobré...protože vše, co v našem životě přichází, ať dobré, či zlé, nás někam posouvá. Utváří nás. To, co se děje kolem nás a lidé kolem nás, to vše má podíl na tom, jací jsme (přesto jsme každý jedinečný originál a to mne stále nepřestává fascinovat). A já jsem vděčná za mou rodinu, rodiče, mého báječného muže a naše děti a další báječné lidi, které kolem sebe mám.

Můj muž nebyl na mé narozeniny doma. Nestihl se vrátit z práce, a tak mne ani nevzal na tu sobotní večeři jen ve dvou, kterou mi chtěl udělat radost. Přijel až v neděli ráno. Ale díky Bohu, že přijel...a že jsme spolu mohli být aspoň v neděli a oslavit jak mé narozeniny, tak Barunčin svátek i si dát s rodiči slavnostní oběd, před kterým si nás tchán...zjevně, abych na ty třiatřicátiny opravdu nezapomněla...prověřil, zda jsme psychicky odolní a rozhodl se, že houkačka a majáček rychlé záchranné služby bude to pravé .-). Spadl nám kámen ze srdce, když "postačila jen kapačka s glukózou" a zase se probral...Tyhle narozeniny si tedy zaručeně budu pamatovat. A pevně doufám, že RZS u nás nebude už potřeba.