Den 85. Nadšení

 

Konečně napadnul.

Výročí

Dnešní den je zvláštní. Pro někoho slavnostní, jiný by si přál, aby nikdy nebyl. Můj bráška dnes slaví své narozeniny, ale já už navždy tento den budu mít spojený také s Diny. Myslím na ni a její rodinu. Moc. A nejen dnes. Vlastně, myslí na ni spousta lidí a já jsem ráda, že dnes a denně vidím, všude kolem sebe, že se pořád najdou lidé, kterým není osud jejich "bližních" lhostejný. Díky Bohu za ně.

P.S. Například když dají hlavy dohromady maminky na Baby-café, můžou se pak dít neuvěřitelné  věci...

Den 80. Rosnička

Včera dcéra zničehožnic pravila: "Mami, zítra bude padat sníh!"

Já, k sobě, v duchu:" BLBOST!!! a nahlas k dceři:" To si ještě, Barunko, chvíli počkáš. Je ještě moc teplo."

Je právě pátek odpoledne. A venku... SNĚŽÍ.

Den 62. Kozí nohy a hlava děravá

Tak nějak jsem čekala, kdy se mi zadaří. No a je to tady. Přesně po dvou měsících od začátku projektu zde nebude žádná projektová fotka, neb z dnešního dne žádnou nemám. To se může stát nejspíš jenom mně, nebo už jste taky celý den mysleli na to,  že do projektu něco vyfotíte, a nakonec jste na to úplně zapomněli? Příště bude asi nejlepší pověsit si foťák hned po ránu na krk.

Nicméně, je prvního listopadu. Právě začal nový měsíc a my dnes vyrazili  asi tak po 14 dnech povalování doma(marození + prázdniny) opět do školky. Ráno byl trochu spěch při odchodu a při obouvání Kubíka jsem mluvila s Bárou, cestou do školky jsem ho nesla na koni a tak toho, že Kuba má botičky na nohou obráceně, jsem si všimla, až když jsme Barunce zamávali a odcházeli domů. Ještě ráno Barunka chtěla, abych pro ni přišla po obědě, ale když jsme se nakonec ve školce objevili (kolem třetí), vůbec se jí domů nechtělo. Jsem ráda, že je ve školce spokojená. Co víc si přát.